Bohuslav Sobotka nežije v pravdě

Problémem premiéra Bohuslava Sobotky je jeho nerozhodnost, respektive absence vědomí, že by té rozhodnosti bylo třeba alespoň občas. Možná i z toho plyne fakt, že jeho činy a slova jsou leckdy v rozporu. Václav Havel říkal souladu slov s činy po vzoru Jana Patočky „život v pravdě“. Ze Sobotky by mohl být dobrý demokratický lídr, až si uvědomí, že jako šéf musí určovat běh dění. A že když to dělat nebude, chopí se toho někdo jiný. 

Premiér versus uprchlíci

Premiér verbálně klade důraz na evropské hodnoty včetně lidských práv, ale vláda se jimi pod jeho vedením řídí málokdy. A jeho přístup k Zemanovu řádění by se místy dal označit jako oportunistický. Loni k 17. listopadu pronesl Sobotka obdivuhodný proslov, kde mimo jiné řekl: 

„Víru ve spravedlivou, solidární a svobodnou společnost nám nevzalo ani nacistické vyvražďování, ani desítky let komunistické zvůle. Vždy jsme dokázali vystoupit a znovu si o tyto hodnoty nahlas říct. Činíme tak i v dnešní památný den. S nebývale velkou migrační vlnou k nám do Evropy přichází stín války, jakou si naprostá většina naší společnosti pamatuje už jen z vyprávění. Znovu posloucháme příběhy lidí, kteří ztratili domov, přišli o naději na důstojný život ve své rodné zemi, ztratili příbuzné a většinu svého majetku. Na tyto příběhy musíme reagovat soucitem, solidaritou, ale také rozumem, už jenom kvůli respektu k vlastním dějinám.“

Sobotkova politika je však s tímto projevem v rozporu. Když ministr vnitra Chovanec zavíral uprchlíky včetně dětí do vězení (detence), nechal mu zcela volnou ruku. Někteří politici a zastánci lidských práv přitom přirovnávali detenci v Bělé ke koncentračnímu táboru. Vláda tam zavřela lidi, kteří se dopustili pouhého přestupku tím, že chtěli přejít přes naše území. Chovanec je přitom po propuštění poslal dál do Německa (či jim to umožnil).

Česká republika během Sobotkovy vlády pomohla jen několika málo jedincům z válečných oblastí, zatímco třeba sousední Rakousko loni přijalo ke sto tisícům uprchlíků. Rakousko je srovnatelná země s ČR co do velikosti území a počtu obyvatel. Marně v tom nacházíme nějaký rozum, o soucitu a solidárnosti ani nehovoře.

Premiér versus evropské hodnoty

K letošnímu výročí ukončení druhé světové války Sobotka sdělil:
„Výročí osmého května je také příležitostí poučit se na základě minulých událostí a zkušeností. Neboť, jak prohlásil filosof George Santayana: „Kdo se nepoučí z minulosti, je odsouzen ji opakovat... Významným poučením pro naši přítomnost a budoucnost je také nebezpečí jakékoliv politické ideologie založené na uvažování v kategoriích „my a oni“. Paušální odsuzování a šíření předsudků na základě pohlaví, náboženství, politického názoru, sexuální orientace či původu vždy plodí v konečném důsledku jen zlo a násilí.

Takové nenávistné dělení jsme zažili v éře nacismu, vyústilo tehdy v koncentrační tábory a vyvraždění stovek tisíc obyvatel Československa. Naším cílem, jako demokratů a humanistů, tedy musí být podpora společnosti, která je solidární, svobodná, otevřená, tolerantní, sociálně spravedlivá a ekonomicky prosperující. A je-li to potřeba, je naším úkolem také aktivní občanská obrana všech jejích demokratických hodnot bez ohledu na to, jestli jsme demokraty levicovými nebo pravicovými. Protože za vzestupem nacistické totality stála nejen lhostejnost k pronásledování „těch druhých“, ale i neschopnost demokratů se tehdejším nacistům postavit společně.“

Policie pod Sobotkovým vedením ovšem předvádí úplný opak. Chrání ty, jejichž ideologie rozděluje společnost na „my a oni“, přičemž ty druhé označují za vlastizrádce a beztrestně jim vyhrožují smrtí a dalším násilím. A naopak útočí na ty, kteří aktivně brání demokratické hodnoty a kteří jsou odhodláni překlenout vzájemné ideové rozdíly, protože pokládají za důležitější postavit se neonacismu a fašizaci společnosti společně. Počínání Sobotkovy a Chovancovy policie nemá nic společného se solidární, svobodnou, otevřenou, tolerantní a sociálně spravedlivou společností. 

Premiér společně se Zemanem

Vláda, zcela proti duchu premiérových projevů, již učinila první krůčky na cestě k policejnímu státu. Demokraté, levicoví, středoví i pravicoví, se tak krčí před Santayanovou myšlenkou vlastního nepoučení z minulosti bezradně, jelikož zlo, abych použil další Sobotkovu frázi, je podporováno nebývalou silou: Zemanem i vládou.

Předseda vlády také většinou ignoruje Zemanovy výšplechty, přestože je to právě hradní pán, kdo nejintenzivněji podněcuje k nenávisti a k rozdělování společnosti na „my a oni“. A, což je možná ještě horší, nechá Zemana de facto řídit naši zahraniční politiku. Ministr zahraničí Zaorálek jakoby neexistoval. Politiku, v níž kšeft pro české oligarchy je přednější než lidská práva, v níž odklon České republiky od Evropské unie a NATO je přímo hmatatelný, dělá Zeman - a Sobotka mu k tomu přikyvuje. V projevu ovšem horuje pro EU a tvrdí, že ta "dává možnost řešit odlišné názory mezi jednotlivými národními státy mírovými prostředky a vyrovnat se s případnými výzvami a hrozbami společně. Je to ta nejlepší prevence proti tomu, aby se Evropa kdykoliv v budoucnu propadla do chaosu nacionalismu, konfrontace a války.“  

Jako příklad společného vyrovnávání se s výzvami na Sobotkův způsob můžeme opět připomenout, že Česká republika odmítá přijímat uprchlíky a nechává celou zátěž na druhých. Když ale jde o peníze z Evropských fondů, stojí Sobotka s nataženou dlaní jako první ve frontě.

Premiér versus Bohuslav Sobotka

Karel Čapek napsal 17. ledna 1934 ve své polemice s filozofem Ortegou y Gasset pozoruhodně aktuální myšlenku, kterou by měl předseda vlády tisíkrát opsat na tabuli, snad by se pak aspoň umenšila míra jeho pokrytectví:

„Nikoli vzpoura davů, nýbrž hromadné selhání jedinců. Můžeme-li mluvit o jakémsi upadání, nevězí ten úkaz asi v tom, že se davy derou nahoru, nýbrž v tom, že se horempádem hrnou dolů ti, kdo svým posláním mají stát výš, tj. být rozumově nadřazeni. Nemusí nás znepokojovat civilisační cesta nahoru, nýbrž kulturní cesta dolů. Nebudeme naříkat, že dnes ve světě rozhodují nižší ideály, ale budeme se ptát, kam se poděly ty vyšší ideály, kdo je ztratil, kdo od nich upustil. Konec konců davy jsou po jisté stránce bezmocné; mohou pálit knihy nebo rozbíjet hlavy, ale nemohou zničit myšlenku. Myšlenku je možno jenom zradit. Davový člověk může nedbat vyššího rozumu, ale nemůže jej ponížit...

To násilí dodají davy a jejich feldveblové; ale to troubovství roste z viny nebo ze spoluviny intelektu, jež prodává své prvorozenství za mísu čočovice. (…) Žádná kulturní hodnota nemůže být překonána, dokud není opuštěna. To pravé nebezpečí není ve vzpouře davů, nýbrž v slabosti hlav a povah, v trapném selhání těch, kdo mají své určení a poslání jako jedinci.“