Temnota je proto, aby bylo světlo II. - Sametová revoluce a 90. léta

„Kdybychom z paměti vymazali zločiny, tak bychom spáchali také zločin.“

Americký rabín Israel Miller (Fenomén holocaust, Pražský hrad, 1999)

V prvním díle této úvahy Temnota je proto, aby bylo světlo I. jsem se snažil ve zkratce popsat židovské zkušenosti s ne/vyrovnáváním se s vlastní minulostí. Na konkrétních příkladech jsem se snažil ukázat, že bolestné zkušenosti z minulosti vyplouvají na povrch, i když se je snažíme potlačit - v tom případě má nevypořádaná minulost velmi negativní dopad na jednotlivce, jejich potomky, okolí či celou společnost. A že jedním z důležitých momentů, proč se od minulosti distancujeme, je neschopnost či neochota přiznat si, jak velkého zla je člověk schopen. V této části úvahy se zabývám tím, kterak se nevyrovnávání s minulostí odrazilo na společenském dění v prvním desetiletí po listopadovém převratu v roce 1989. A jaký to má dopad na dnešek. 

Bezobsažnost naší demokracie

Společenská strnulost, která se mimo jiné projevuje i bezobsažností naší „demokracie“ a zablokováním politiky, vypovídá o čemsi nezdravém. Namísto snahy o poznání skutečnosti jsme si utvořili náhradní realitu. Dodnes bagatelizujeme komunistické zločiny. Zavíráme oči před naším chováním vůči Romům za tzv. druhé republiky a protektorátu. Pardonovali jsme ty, kteří páchali násilí na československých Němcích po skončení války (a to se mnohdy tklo i německých antinacistů a některých německy mluvících Židů, kteří se vrátili z koncentračních táborů).

Skuteční nacističtí viníci přitom u nás nebyli souzeni, neproběhlo tedy zkoumání individuální viny. Namísto toho nastoupilo běsnění Rudých gard a dalších skupinek a lidí, provázené vražděním, které bylo ospravedlňováno hlásáním kolektivní viny. To vše poté podpořil prezident Edvard Beneš vyviněním vrahů a dalších pachatelů v jednom ze svých dekretů.

Hlásání kolektivní viny nám kvůli tomu zůstalo dodnes, ať již jde o kohokoli. Dalo by se říci, že se u nás stalo oblíbeným kolektivním sportem. Dnes je v oblibě hon na Romy, zítra jistě dojde i na další.

Smazávání hranic mezi dobrem a zlem

Ne/vyrovnávání se s minulostí v Československu a České republice 90. let dvacátého století vypadalo z ptačí perspektivy jako kruhová obrana před tím, co by se mohlo vyvalit i z nepatrně pootevřené železné skřínky, v níž sami před sebou skrýváme traumata a strázně z minula. Nejde jen o individuální železnou skřínku, i ve společenské rovině má ignorování vlastních traumat neblahé důsledky. Jak jsem již zmínil, současná společnost vykazuje všechny příznaky, které s sebou nese ignorování vlastní minulosti: smazávání rozdílu mezi dobrem a zlem, nechuť zabývat se věcmi do hloubky a absenci zákonů a pravidel poučených zkušenostmi.

Vlastně si dodnes nejsme často jisti, co je zlé a co dobré. Překlenujeme trhlinu, která nám pomáhá v rozlišování, jak ji popsal někdejší osvětimský vězeň, psycholog Viktor E. Frankl: „Trhlina procházející celým lidstvím a rozlišující dobré a zlé sahá až do těch nejhlubších hlubin a je zjevná právě na dně propasti, kterou reprezentuje koncentrační tábor."

Obecně vzato: nevyrovnávání se s minulostí nastolilo smířlivost vůči předchozímu zlu, čímž i otevřelo (do budoucna) cestu společenskému přerodu bez ohledu na spravedlnost, etiku a právo v demokratických zemích obvyklé. Jen velmi těžko lze být smířlivý k jedněm špatnostem a zároveň být neústupný vůči druhým tak, aby to nevyznělo minimálně pokrytecky, spíše však mnohem hůř. A nemůžeme očekávat, že na pojmenování a odsouzení minulých i nových špatností přistoupí někdo, kdo se jich sám tak či onak účastnil. 90. léta se nesla přesně v tomto duchu.

Kladli jsme si po převratu otázky, které o smazávání rozdílu mezi dobrým a špatným, o naší bezradnosti v tomto směru, vypovídají výmluvně. Nejsou naši „kati “ zároveň oběťmi? dumali jsme například. Přes Franklem popsanou trhlinu jsme postavili první můstek vyzdvižením „práva pachatele“ nad práva oběti (a příbuzných, pozůstalých). Toto stavění můstků nám rovněž vydrželo dodnes.

„Malé ryby“

„Katy“, kteří jsou zároveň oběťmi, byli myšleni především udavači, milicionáři (Lidové milice) a lidé z nižší komunistické nomenklatury, kteří o nás bezprostředně rozhodovali na školách či v zaměstnání apod. Brzy a velmi lehce jsme zatlačili do podvědomí, že mnozí z nich mají na svědomí zničené životy či zdraví těch, kterým ublížili: agenti StB udáním, milicionáři při potlačování demonstrací a nomenklaturníci vyhazovem z práce či ze školy, například. Oním „potlačením“ se z nich stali „malé ryby“.

Do uvažování nad tím jsme opomněli zahrnout poznání, že bez těchto „malých ryb“ by se totalitní režim dlouho neudržel. Udavači, milicionáři coby „ozbrojená pěst strany“ i lidé z nižší nomenklaturní vrstvy byli základními kameny režimu, přenášeli informace a poznatky výše - jedině tak mohl režim zavádět opatření skutečně účinná.

Většina nově přišedších demokratických politiků (intelektuálů a novinářů) se na počátku 90. let pokoušela o vyvinění „malých ryb“ bez rozdílu a vyvíjela neustálý tlak na „udělání tlusté čáry za minulostí“. Tento paušální, neadresný přístup a snaha zamést předchozí zlo pod koberec se autorům této myšlenky vymstil: vrátil se jim obrácený naruby.

Důsledky utajování

Jedním z důsledků onoho tlaku bylo utajování dokumentů Státní bezpečnosti (a dalších materiálů) či vytvoření speciálního „fondu Z“, kde byly ukryty svazky nových prominentů (i svazky tzv. nepřátelských osob, nejen udavačů). Skrývání informací z minulosti mělo neblahý dopad na celou společnost: Do různých funkcí se dostali vydíratelní lidé (ve vztahu k sovětským - ruským tajným službám to nepochybně platí dodnes).

Postupně vyplouvaly na povrch různé kauzy v podobě „náhlého odkrytí“ spolupracovníků StB. To nesloužilo jen k odhalování skutečnosti, ale napomáhalo to především manipulaci s veřejností - politici tak mohli lépe odvracet pozornost od svého počínání a před volbami věrohodněji mobilizovat proti „společnému nepříteli“. ODS, která po ekonomické transformaci (jejím vyumělkovaném mediálním obrazu) neměla voličům co nabídnout, získávala rozhodující hlasy díky této technologii moci.

Lustrační zákon – paskvil

A vznikl lustrační zákon v podobě, na niž nemůžeme být hrdi, protože nedokáže rozlišovat individuální vinu či její míru, a nebere v úvahu okolnosti, za nichž dotyčný začal s totalitní mocí spolupracovat, kolaborovat. Je velký rozdíl mezi udáváním za peníze či z ideologických důvodů, nebo proto, že dotyčného Státní bezpečnost vydírala či nutila ke spolupráci násilím.

Nejhorší dopad lustračního zákona spočíval v následné paušalizaci: k tomu, aby byl brán jako ten špatný, stačilo o komkoli říci, že podepsal spolupráci s StB - již sám podpis stačil k naplnění lustračního zákona, tedy k vyhazovu z vedoucí pracovní pozice či společenskému znemožnění. Ale podpis sám o sobě nic neprokazuje. Je třeba zkoumat ve svazcích, jestli dotyčný doopravdy někoho udával, jestli někomu ublížil, či nikoli.

Tato paušalizace byla přímým důsledkem paušalizace předchozí, v obráceném gardu, protože byla přímou reakcí na ni. V projevech pravicových poslanců při schvalování lustračního zákona byla hlavním předmětem kritiky právě snaha narýsovat tlustou čáru za minulostí (kritiku ovšem většinou směrovali z ideologických pozic, nikoli se znalostí věci).

Kvůli snaze zabránit vyrovnávání se s minulostí a prudké, odmítavé reakci na ni, tu dodnes v podobě lustračního zákona máme paskvil, který hází do jednoho pytle všechny, „kteří to podepsali“, namísto abychom zkoumali individuální vinu. Přitom by stačilo málo: do zákona o státní službě přidat podmínku mravní bezúhonnosti a do ní zahrnout i udávání za komunistického režimu a jeho dopady na druhé (nikoli tedy jen pouhý podpis spolupráce s StB). Potenciální porušení podmínky bezúhonnosti by tak zkoumal soud individuálně.

(Ne)jsme jako oni!

Heslo „Nejsme jako oni“, které během listopadového převratu dunělo náměstími, symbolizovalo nenásilný duch revolty a přinášelo lidem uspokojení, že dokážou nezneužívat z nebe spadlou sílu momentální jednoty. Byla to nádherná doba, plná vzmachu toho nejlepšího, co v nás je, plynoucí ve znamení nenásilí, tolerance a osvobození se z ponížení.

Jenže za tímto heslem následovalo další: „Vinni jsme všichni“. To symbolizovalo paušalizaci jako příznak doby. Snášelo se k nám s nemenší vehemencí z úst demokratických autorit, včetně Václava Havla, v různých formách a sděleních. Obzvlášť silně zaznívalo v křesťanském prostředí.

Heslo „vinni jsme všichni“ přeloženo do češtiny v tomto případě znamenalo „jsme jako oni“, jelikož míra viny se nerozlišovala, jak již bylo řečeno. Nastolila se tak schizoidní atmosféra. „Nejsme jako oni“ proto, že na rozdíl od nich dokážeme být nad věcí a odpustit ponížení, kterému nás vystavili, že nechceme používat jejich násilné a další metody. A zároveň „jsme jako oni“, protože jsme se stejně jako nejvyšší funkcionáři KSČ či represivních složek podíleli na totalitě.

Ti samí lidé, kteří správně upozorňovali, že neexistuje kolektivní vina komunistů, zároveň veřejnost přesvědčovali, že kolektivní vinu neseme všichni. Původně dobrý úmysl tohoto hesla, apel na individuální vnitřní katarzi, se tak u jednotlivců rozešel s realitou (prožitou minulostí) a stal se kontraproduktivním. V běžném životě vedl tento rozpor k faktickému odmítnutí reflexe vlastní minulosti, jejího „bezpředsudečného vyrovnání,“ jak si přál i Václav Havel. Podle Havlova někdejšího vyjádření je minulost třeba reflektovat, pojmenovat a bez předsudků se s ní vyrovnat. (TV Prima, Nedělní partie, 3. 10. 2000.)

Nelze však individuálně pojmenovat, uchopit či reflektovat obecně pojatou fiktivní náhražku skutečnosti (vinni jsme všichni), byť ji formulovala nastupující demokratická elita mající v ten moment důvěru většiny.

Bez vnitřní katarze

Smazávání hranic mezi dobrem a zlem za pomoci tohoto hesla (a chování) vzalo možnost vnitřní katarze těm lidem, kteří se provinili více než jiní. Tam, kde není jasné, co je zlo a kdo je za něj odpovědný, nikdo za nic vinu nenese. A logicky následně i těm, kteří se provinili méně. „Proč mám právě já zpytovat svědomí, když hlavní komunističtí zločinci se povalují ve svých vilách, s důchodem, o němž se může bývalým politickým vězňům jen zdát?“ mohla znít (logická) úvaha těchto lidí.

Nemohlo tudíž dojít ani k žádoucí katarzi, či, chcete-li, ke zkoumání vlastní železné skřínky, oddělení dobra od zla, poznání, přiznání (především sobě sama), pokání… a poté i odpuštění. Jak se ukázalo, předlistopadová protikomunistická opozice nedokázala promyslit věci z pohledu přirozenosti lidské povahy. Očekávání, že každý (většina, velká část…) bude zpytovat svědomí po jakékoli výzvě, bez ohledu na souvislosti a okolní dění, bylo naivní.

Na jedné straně společností silně rezonovalo přesvědčení, že vyrovnávání se s minulostí je nesmyslné a nepotřebné, na druhé straně nám politika nabízela ideologickou náhražku tohoto vyrovnávání v podobě lustračního zákona atd.

Otevřel se tak i prostor pro manipulaci. Absence katarze sebou nesla již zmiňovanou paušalizaci, zamlžování či zastírání věcí (počínaje utajováním dřívějších dokumentů a mechanismů), aroganci, lži a především politiku založenou čistě na technologii moci. To vše (a další negativa) se stalo běžnou součástí života a spoluutvářely v 90. letech onu Václavem Havlem pojmenovanou „blbou náladu“. Důsledkem tohoto počínání byla diskreditace demokratického systému v očích lidí. I to bohužel platí dodnes.

Falešná státotvornost

Nešlo jen o první polistopadovou politickou garnituru vzešlou z Občanského fóra. I přidružení psavci se v první polovině 90. let odmítali zabývat či rovnou bránili odkrývání mechanismů totalitního režimu. (Psavci myslím intelektuály, odborníky na společenské vědy, novináře, publicisty, komentátory - a nechovali se tak samozřejmě všichni a vždy, nechci paušalizovat, pouze užívám zkratku.)

Společenská atmosféra byla předznamenána vyjednáváním opozice s komunisty u kulatých stolů, které bylo ze strany demokratů ústupné ze dvou hlavních důvodů. Prvním byla opodstatněná obava z posledního vzepětí zastánců represe v komunistických řadách, druhým „filozofie smíření,“ která zároveň umožňovala i ospravedlňovala následnou přímou spolupráci s údajně přijatelnou částí komunistického vedení.

Zde měli předáci Občanského fóra alespoň nějaký korektiv ve „vox populi,“ který je při sestavování první společné vlády s komunisty upozornil, že zašli příliš daleko (komunisti navrhovali do vlády příliš mnoho svých členů, což by vedení OF těžko před veřejností obhajovalo).

Tehdejší novinařina a publicistika (veřejné vystupování vůbec) však podobný korektiv postrádaly. Až na výjimky chyběl psavcům potřebný odstup od nastupující demokratické elity. A ti z předlistopadových žurnalistů a publicistů, kteří se věnovali posluhování komunistickému režimu, jen změnili pána. (Čestní novináři si ovšem zachovali tvář před listopadem 89 i po něm.) Nekritické prostředí, utvářené hlavními médii, vedlo k prorůstání politiky, novinařiny a publicistiky v jeden mohutný proud falešně pojímané státotvornosti.

Psavci nulovým odhodláním ke kritičnosti připravili půdu i ekonomické reformě, oproštěné od potřebných prvků práva a etiky. A poté ji i přímo „drželi při životě“. I jejich přispěním se vlády v čele s Václavem Klausem dopracovaly pocitu vlastní neomylnosti. Tak se ze „státotvornosti“ stala tunelo-tvornost.

Nefalešná tunelo-tvornost

Svobodu ve společném prostoru začali po listopadu 89 užívat nejprve a nejvíc lidé „nesvobodní“, nejkřiklavěji různé komunistické a estébácké výhonky, často s nakradenými penězi, sítí konexí, se znalostí fungování zjevných i skrytých mechanismů a dalším sociálním kapitálem. Málokdo jiný u nás měl prostředky (například) na založení privatizačních fondů či přímou privatizaci. Dostatek peněz zde před listopadem získalo poctivým způsobem jen pár jedinců z řad umělců, sportovců apod.

I na pravici stáli lidé, kteří nechtěli žádné vyrovnávání se s minulostí, kterým vyhovovala ona náhražka v podobě lustračního zákona, dobrá k umlčování nespokojených hlasů. „Česká cesta“ nasměrovala ekonomickou transformaci ve prospěch konkrétní skupiny lidí, složené většinou

• ze starostrukturních technokratů střední a vyšší vrstvy (například ředitelé a náměstci bank a podniků, ekonomicky a technicky vzdělaní příslušníci a spolupracovníci StB - příkladem budiž Václav Junek z Chemapolu),
• z výše postavených komunistů, kteří včas přeběhli na druhou stranu (například Marián Čalfa),
• z nekomunistických hochštaplerů - vedle těch, které symbolizuje Viktor Kožený, šlo o různé vexláky a další přikradače již z doby komunistického režimu.

Do této skupiny pochopitelně patřili i ti, kteří transformaci nasměrovali tímto směrem, v čele s Václavem Klausem.

Utajování archivů či jejich podstatných částí umožnilo těmto „podnikatelům“ tahat v pozadí za nitky. Byli v té době jediní, kteří měli k dispozici různé materiály, jimiž mohli neposlušné donutit k poslušnosti. Propojení politiky s nově vznikajícím „byznysem“ nastartovalo již v první polovině 90. let korupčnický systém v kombinaci s beztrestným, leč dobře viditelným rozkrádáním a tunelováním.

Shrnuto

Klaus a spol. vytvářeli legislativní a politické prostředí, které korupci a tunelování umožnilo a razilo cestu do budoucna. Psavci šířili opěváním ekonomické transformace optimistickou společenskou atmosféru. A „ekonomická sametová revoluce“ mohla začít. Jejich hlavními aktéry v terénu byli (až na výjimky) jak výrazní viníci z dob totality, tak již zmínění hochštapleři.  

V průběhu doby politici i psavci tento sytém postupně legitimizovali ve svých veřejných vystoupeních a legalizovali v legislativní rovině. Například privatizační projekty nemohl ze zákona přezkoumávat soud. Přestože se několik let vědělo, že zákony de facto umožňují daňové podvody v kauze LTO, politici je díky mlčení většiny médií na veřejnosti poměrně dlouho úspěšně obhajovali. A když už tyto zákony změnili, nechali tam stejně mezeru pro další rozkrádání.

Do této logiky věci zapadá i Klausova nechuť vůči restitucím: čím více majetku se vracelo právoplatným majitelům, tím méně zbývalo pro rabování této podnikatelsko-politické mafie.

Mafiánský kapitalismus

I toto korupční a klientelistické prostředí, nastavené v samých základech ekonomické transformace v první půli 90. let, s větší či menší intenzitou trvá podnes. O největší intenzitu, hned po zlatokopeckých transformačních časech, se zasloužila opoziční smlouva. Na jejím základě si korupční prostředí pro sebe rozparcelovaly ČSSD a ODS.

A vydírání prostřednictvím kompro-materiálů bylo trvale povýšeno na metodu politického boje, jak jsme mohli sledovat například v rámci některých kampaní spojených s odposlechy.

Tento systém pojmenoval Václav Havel přiléhavým výrazem: „mafiánský kapitalismus“. Učinil tak bohužel až v roce 1997. I u Havla převládla zpočátku „státotvornost,“ která vycházela z mylného přesvědčení, že nový režim se nemá kritizovat, když se ještě nepostavil „na vl astní“.

K vyrovnávání se s minulostí nedošlo

K vyrovnávání se s minulostí v onom širším kontextu na společenské ani individuální úrovni nedošlo. Nastavené podmínky ekonomické transformace a společenská atmosféra vyvolaná „filozofií smíření“ byly hlavní příčinou stavu, v němž k tomu ani dojít nemohlo.

Nenasytnost, bezostyšnost a oprávněný pocit beztrestnosti, které společnosti dávali najevo staronoví zlatokopové společně s některými polistopadovými politiky, sebou nesly příliš silnou dávku arogance moci. I to platí podnes.

První díl eseje: Temnota je proto, aby bylo světlo I.