BALADA Z KOŘENŮ aneb O ČESKÉ MODERNĚ

Veršotepci, kteří snažně z hloubky sebe

trhali kořeny moudrých stromů tradic,

hřáli se v avantgardních paprscích slávy.

Moderního věku zračilo se nebe, 

básnili o světě, který nezná hranic,

z pařížských mostů skákali do Vltavy. 

Romantický snílek běhal po hospodách,

s děvkama na hrdinství vínem připíjel

a ze vzdušných vavřínů v máji plet věnce.

Zasloužilý otrok trikolór se v dobách

láskou zlatých hořící touhou opájel,

jeho srdce neznalo stesk dekadence.

Zatímco slunce v romantických bystřinách 

lomilo paprsky a vzduch se žárem chvěl,

zjevil se rytíř ve stříbrném brnění.

Hrál dlouze na hoboj tam na pobřeží v tmách,

psi bojácní štěkali do sklivých světel... 

z chudoby marností na duši raněný.

V ten čas velký mág a lidský vykupitel

síly extází a snů byl věrný vazal

a řinčel při tom mystickými okovy.

Namísto aby žil - nadějí byl ctitel,

pod zázračným stromem poznání přikázal

čekat vyvoleným, až Bůh je osloví.

Falešných proroků žilo v zemi více,

další z nich vzýval rád černého anděla,

krvavé požáry ze rtů se mu draly. 

Krátce hledal rým na slovo revoluce,

ctil vášeň, sílu, zášť - odboj, zbraně, děla,

až okolo huby narostly mu svaly.

Nebyl sám, kdo u nás pěstoval tuto hru,

z širých plání Východu hlasitě zněl hlas

bubnů a polnice do pochodu vůdců.

Předvoj s kšiltovkou ve vojenském mundůru

při kácení stromů třísky dal napospas

paměti ovcí a sklerotických skopců.

Den sedliny u dna měl však teprv nastat,

zatím sedíme ve výčepu s kumpány,

v dlani pohár, jež čeká na rty člověka. 

Na počest skepse rozhodli jsme se chlastat

a běda tomu, kdo nám přijde do rány,

splín zaplaší opice - vivat Afrika.

A nad tím vším bdí obdivovatel krásy,

ostříž nové a vyšší literatury:

rozpor mezi fantazií a logikou,

životem a snem, mizí jak starci vlasy,

a jeho estetické koloratury

páchnou pýchou a bolí novou tragikou.

A hle, co všechno lze podstoupit pro národ:

na rozhraní politiky a písmáctví

režimní usměrňovači rozumují.

O svobodné cenzuře pějí o závod,

kdo s nimi nevyje ódy na otroctví,

toho rádi peskují a mentorují.

Virbly bubnů slyšet z náměsíčné strany,

notou slavnostní píšťaly přizvukují,

žlutou hvězdou propadá se vesmír stromů.

Černé a hnědé zlověstně zvoní hrany,

do rytmu holiny tupě pochodují,

čeští bardi pláčou srdceryvně k tomu.

Doba sociální, moderní a smutná,

vědomě nikdo, kdo by věky přečníval

a chtěl tak smířit budoucnost s minulostí.

Doba veselá a plná hesel z nutna,

kvasil a rostl idejí vzletných příval,

před člověkem však... stádo se stalo cností.

Zestárlí básníci, i v slunci je zebe,

osamělí jsou a je jim z toho na nic,

vyměnili vesmír za pár mžiků slávy.

Moderního věku temně zrudlo nebe, 

zemdlené svědomí, které nezná hranic,

z kremelských věží vrhá se do Vltavy.