K R E V

Sedí, hlavu v dlaních, kape z ní krev. Pláče.

Třicet tři kilo. Tolik měla, když přijeli dlouho očekávaní. Už dávno si nepřipadala jako člověk, natož jako žena. Společně s ostatními si po celou dobu snažila udržovat důstojnost tím, že až přehnaně lpěla na  pravidelnosti, s níž pronášela modlitby, na hygienických návycích, na vyprávění vzpomínek.

Smysl toho jí po čase začal unikat. Nějakými dosud netušenými škvírami z ní začalo vyprchávat to, co chápala jako lidství, co ji spojovalo s druhými lidmi. Během celodenní dřiny, v neustálém strachu, v zimě, bez jídla a pití, s mrazivým kouřem valícím se z vysokého komínu, který zabral oblohu pro sebe, během dýchání všudypřítomného zápachu hořícího masa.

Třicet tři kilo… z osmdesáti. Vojáci na ně koukali vyděšeně. Ti vojáci, kteří za sebou měli několikaleté hrůzy na bojištích, na ně… na NI, koukali vyděšeně. Nevěřícně si prohlíželi „sprchy“ a  krematorium.

Dorazili lékaři.

Po třech letech si oblékla normální oblečení, postupně ji dostali až na padesát kilo, narostla jí trochu prsa a boky, dostala náhradní zuby, vyrostly jí vlasy, rovné a protkané šedí, začala se znovu česat, jako před transportem, pěšinku vlevo, baret našikmo.

Ale neplakala.

A nesmála se. Ne doopravdy. Zvuky, které vydávala, mohli snad ostatní pokládat za smích, ale uvnitř jí nerezonovaly. Poztrácené lidství, vědomí sama sebe, vnitřní jistota, smysl života... je jedno, jak tomu říkáte. Jí to chybělo. Odnaučila se připouštět si nějaké city a pocity, ztráta blízkých se stala všedním, každodenním jevem. Pokaždé, když její spoluvězeňkyně odváděli směrem ke krematoriu, drmolila modlitbu k tomu, v nějž přestala věřit. Člověk uvnitř ní mlel naprázdno.
Zkusila se s jedním ze zdravotníků vyspat. Nic jí to neříkalo. Jen bezduše ležela a namísto vzrušení z ní prýštila nicota a vše pohlcovala.

Naposledy plakala před čtyřmi roky, při selekci, když ji oddělili od rodičů hned po příjezdu do lágru. Byla mladá zdravá žena, mohla být ještě užitečná, staří šli z rampy rovnou do plynu. Jak se té prázdnoty, prostupující vlastním vesmírem, zbavit?

A teď sedí na záchodové míse, hlavu v dlaních, kape z ní poprvé po letech měsíční krev.

A pláče.