Od vola k volovi aneb Co ve mně zůstalo dodnes
Ty seš ale vůl," slyšel jsem, jako každý, v životě mockrát. Často mi to samozřejmě vadilo, obzvlášť, když se mi tohoto přízviska dostalo od člověka blízkého, jako třeba od sousedovic Boženky. A úplně nejvíc, když byl názor posuzovatele oprávněný.
Božněnka
Boženka mi to s vážnou tváří řekla naštěstí jen jednou, v zápalu hry, když jsem jí - coby vykoupení fantu - měl dát pusu. Tuto nevinnou dětskou zábavu jsme v kroužku naší party dětí z okolí pěstovali ve starém ovocném sadu nalepeném na Bubenečský hřbitov, jinak nejkrásnější park v Praze.
Na hřbitov jsem měl přímý výhled z okna našeho dětského pokoje, který jsem obýval se svými dvěma bratry. Přes uzoučkou ulici jsem tak za noci nevhodné ku spaní mohl rozjímat a rozprávět s upíry a jinými přátelsky naladěnými příšerami. Byli jsme naladěni na stejnou vlnovou délku, i když mnozí z nich by spíše užili úsloví, že jsme byli stejné krevní skupiny. Co jsme si sdělovali, je tajemství. I pro mne. Někdy v době zrání jsem onemocněl hojně rozšířenou chorobou, první ztrátou paměti, takže některé dětské důvěrnosti mi vybledly a usadily se někde u dna, hned vedle vzpomínek na budoucnost.
Přilehlé zahradě, plné prastarých jabloní a hrušní, se po bývalém majiteli říkalo Vaňkárna. Naše hry intimnějšího charakteru se odbývaly tady, stranou od všetečných pohledů rádoby dospělých, zato blízko jablkům a hruškám, které jsme - kyselé nekyselé - pojídali coby symbol zakázaného ovoce „blízkých vztahů rajského druhu“. Chybami, jak vidno, se člověk vůbec neučí.
Zakopl jsem, jak jinak než o kořen stromu, a dopadl ústy na Boženčina klíčící ňadra. Lebkou, už tenkrát patřičně tvrdou, jsem ji přitom uhodil do brady. „Fando, ty seš ale vůl,“ odstrčila mě Boženka rozhořčeně. Můj kamarád Franta a zároveň můj největší sok v honičce za Boženkou tajně vyslaným signálem měl náhle navrch. Zvedal jsem se ze země s poznáním, že jsem skutečně vůl. Takhle propást jedinečnou šanci pod ochrannou clonou hry políbit Božněnku, nadával jsem si.
V takové chvíli jsou veškeré omluvy nejen marné, zvyšují navíc komičnost situace. První „tak promiň, no...“ vyvolalo jen další salvu smíchu, druhé už mělo za následek uštěpačné poznámky v úzké souvislosti s mou „mužností“. A té právě vůl moc nemá.
Puberta
Můj první „osobní vůl“ padl v době úspěšně započaté puberty všech zúčastněných, mou, tehdy ještě kostnatou postavičku nevyjímaje. Cosi jako nadhled ve věci lásky a cti bylo pro mě tenkrát nemyslitelné. Proto byla ona situační Boženčina reakce tak bolestná. Ještě dnes mi rudnou uši studem. Svět není spravedlivý, utvrzoval jsem se po tomto incidentu ve svém dlouho klíčícím podezření. Jí to za chvilku přestalo bolet, zatímco mě uvnitř pořád svírá ruka nějakého parazita, jež skrývá okamžik, který měl být dosyta prožit, ale někam se v tu chvíli nenávratně rozplynul.
Zatrpklost mi vydržela několik dlouhých dní. Až Boženka, právě když jsem po sté a druhé přelézal hřbitovní zeď pro neposlušný kopací míč, do srdíčka v písku našeho hřišťátka mezi domy úhledně vtěsnala vyznání: „F. MILUJU TĚ“. Ihned jsem samozřejmě věděl, že je to vzkaz pro mě, že mi nejen odpouští moji nemotornost, ale posílá mi tak i náplast na toho „vola“. Franta si marně dělal naděje, že ono „F“ se týká jeho. Krátce nato jsme si s Boženkou dali první dětskou pusu na schodech našeho domu, kde jsme jinak nezávazně plkali a otravovali tím život mrzoutskému sousedovi, kterému jsme pro jeho hbitost, s níž nás pravidelně vykazoval za domovní dveře, přezdívali Pružný dědek.
„To ještě nic neznamená,“ řekl mi Franta, když se toto platonické stvrzení lásky na celý život provalilo a řádně nafouklo a zveličilo.
„Ty seš ale vůl,“ odpověděl jsem mu.
Paní učitelka
Až později jsem se dobral jinak banálního poznání, že toto úsloví je nespravedlivé vůči volovi. Vedlo mne to k jisté dávce empatie k tomuto tvoru i k ostatním zvířatům figurujícím v takto nelichotivé souvislosti. A bylo mi to často i útěchou, či naopak zbraní proti moudrosti, anebo blbosti druhých. Jak kdy. Nemluvím teď o „běžných volech“, kteří probíhali mým životem jak na Fordovu běžícím pásu, nýbrž o těch obzvláště úderných, podpásových, ale i těch opačných, mířících neomylně na střed.
Že jsem vůl, dozvěděl jsem se i od paní učitelky Vavřínkové, které jsem si nesmírně vážil. Mé nevalné učební výsledky ji nijak zvlášť nevzrušovaly. Narozdíl od většiny svých kolegyň a kolegů byla přesvědčena, že žák není pokusným objektem, do něhož se jako do kádinky nalévají stovky dat, za jejichž zapamatování se vyvěšují pochvalná uznání na nástěnku. Zato moje poznámka „ty svině jedny,“ nahlas vyřčená během hodiny občanské nauky, ji vedla k přirozené reakci. „Ticho..., vole,“ podotkla mateřsky a vrazila mi lehký štulec.
Dodnes si to tehdejší „co na srdci, to v hubě“ vyčítám. Paní učitelka Vavřínková byla skutečně paní učitelka. Když poprvé přišla do třídy, postavila se před nás a oznámila odměřeně: „Jmenuji se Vavřínková a říkejte mi paní učitelko. Nejsem soudružka, protože nejsem ve straně ani v odborech.“ Psala se druhá polovina šedesátých let dvacátého století. Docházelo sice k jistému uvolnění komunistické šněrovačky, ale i tehdy se u nás povinně každému veřejně činnému člověku říkalo „soudruhu, soudružko“. A to právě s oním stupidním odůvodněním, že i ten, kdo není v komunistické straně, je členem Revolučního odborového hnutí, proto se má oslovovat tímto pokrokovým označením.
Však mi také onen zázrak s paní učitelkou na základní škole té doby málokdo z pamětníků věří. I na mě to dodnes občas působí jako zjevení. Pochybnosti druhých mne později několikrát přiměly k otázce: Stalo se to skutečně? Nelovím z mlhy vzpomínek jen svoje přání, představy, že tak se to mělo odehrát? Vzápětí jsem si ale odpovídal: „Nebuď vůl!“
Můj zmíněný výlev byl reakcí na první oficiální seznámení se se skutečnou podobou diktatury proletariátu. Paní učitelka Vavřínková právě vykládala fakta, která jsem se měl, jak se sluší a patří, dozvědět prvně doma: o konci čtyřicátých a padesátých letech v Československu, zmanipulovaných politických procesech, popravách, mučení a vymývání mozků, o Miladě Horákové, Slánském a spol. Těmi sviněmi (omlouvám se vám, prasátka moje) jsem měl pochopitelně na mysli ty, kteří to všechno měli na svědomí. Tedy... pokud u nich lze o nějakém svědomí vůbec hovořit.
Žalobníčci
Jednou k nám přiběhl Franta, celý uřícený, s novinou. „Vavříková de ze školy pryč, vylili jí,“ soukal ze sebe přerývaně. Dozvěděl se to od svého táty, kterému to řekla jejich sousedka, jíž bratranec byl soudruhem manželem předsedkyně obvodního výboru Komunistické strany Československa, hojně zvané zkratkou KSČ (ufff...). Tam paní učitelku Vavříkovou prokádrovali, několikrát obrátili na ruby a zase zpět, a rozhodli, že přílišným zdůrazňováním historické pravdy kazí děti a mládež, příští výkvět socialistického předvoje a příslib dělnické třídy a pracující inteligence do budoucna. Ředitel školy, takto člen tohoto výboru, prý svou zaměstnankyni sveřepě hájil. Po tom památném zasedání ale mohl být rád, že nevykopli i jeho.
Šli jsme s tou smutnou zprávou hned za Boženkou. A mně po cestě blesklo hlavou, jestli k tomu vyhazovu náhodou nepřispěla i moje nevybíravá hláška o samicích vepře domácího, vyřčená samosebou i před třídními žalobníčky, mám-li pro výraz udavači najít nějaký přijatelný eufemismus. Mezi nimi byli i někteří synkové policajtů a fízlů (s jinými z nich jsme byli naopak nejlepší kamarádi). Ti měli hnízdo v poválečných činžácích v nedaleké ulici Ve Struhách, kterým se všeobecně přezdívalo „esenbácké baráky“, podle tehdejšího označení policie: Sbor národní bezpečnosti, tedy SNB, tedy esenbé. Cestou ze školy domů mně tito spolužáci často ztrpčovali život. Obklopili mě - bývalo jich tak pět až osm - okopávali, obouchávali, postrkovali i jinak se na můj účet skvěle bavili. Záda mi alespoň občas kryla zeď domu, moje sporadické výpady nohou či rukou však ve změti údů neměly patřičně odstrašující účinek. Bál jsem se, ale pocitu ponížení jsem kvůli tomu neholdoval, nepoddával se mu. Měl jsem navrch: žádný z těch zbabělců se mi nikdy nepostavil sám a přímo. O to vzteklejší ovšem ti ovádi byli.
„Co je s tebou, stalo se něco?“ ptávala se maminka podezíravě, zamračeně a někdy až nerudně, když jsem - celý pomuchlaný, záda špinavá od omítky - dorazil se zpožděním ze školy domů. A trvalo jí hodně dlouho, než ze mě to trápení vypáčila.
Nadávka
Chování žalobníčků nemotivovala přímo tehdejší ideologie, ale atmosféra, již mimo jiné vyvolaly i ty politické procesy z let padesátých. Vždyť téměř za každým rozsudkem, včetně těch smrtících, definitivních a osudových, stálo, že „odsouzený je židovského původu“. Tito synkové z „lepších rodin“ měli také oprávněný pocit moci, jistotu, že je tatíček vždy z nějakého toho průšvihu vyseká. Tak se ostatně dělo, zvláště před blížícím se vysvědčením, kdy i největší ignoranti z nich náhle záhadně dostávali trojky čtyřky z předmětů, o nichž ani pořádně nevěděli, že se vyučují.
Pokoušel jsem se je jednou ve třídě o přestávce přesvědčit, ať si mně nevšímají: „Co proti mně máte? Vždyť moji rodiče jsou ve straně, stejně jako vaši,“ zkoušel jsem řeč, které, jak jsem se domníval, by snad mohli rozumět. Nic jim však nebylo lhostejnější než stranická legitimace rodičů. Odpověděli mi toho dne odpoledne. Při nakládačce jejich nepsaný vůdce, zvaný námi Soudruh velitel, jelikož byl nejsilnější a nejblbější, nenávistně chrlil: „Tvoje máma je Židovka, ty jeden vole, a ty si proto jen zasranej Židák.“ To byl můj do té chvíle nejtrpčejší „osobní vůl“.
Hned na druhý den jsem tomu Ne-Židovi po odchodu z tělocvičny, v šatně, rozbil hubu. Doslova. Ret mu hrál všemi barvami ještě týden po výprasku. „To máš za toho Židáka... ty jeden SOUDRUHU,“ vykřikl jsem na něj po bitce nejtěžší nadávku, která mne v ten moment napadla.
Vysloužil jsem si za to ředitelskou důtku, ale od té chvíle jsem od nich měl pokoj. Díky tomu jsem dospěl k poznání, že s lidmi tohoto zvláštního ražení dá se komunikovat jen jejich zvláštní řečí, jiné nerozumějí. A ještě něco mi zůstalo dodnes: výraz soudruh od té doby korunuje mou škálu nadávek, a že jich mám v zásobě nezanedbatelné množství.
Když jsme odcházeli z ředitelny, maminka mě pohladila po vlasech a řekla: „Dneska ti udělám něco móóc dobrýho k večeři... Zas už máš špinavej límec u košile! Jak ty to děláš?“
Soudružka učitelka
Boženka ovšem měla zato, že „paní učitelku Vavříkovou nejspíš práskla Hořičková“. Ta byla naší učitelkou ruštiny. Kvůli skutečnému i smyšlenému rušení během hodiny, a někdy i kvůli chybám v úkolech, odměňovala několik vybraných žáků ranami kulatým dřevěným ukazovátkem přes nastavené dlaně. A není snad ani třeba nějak zvlášť zdůrazňovat, že mezi trestané jsem přirozeně patřil i já. Počet tvrdých úderů určovala snad podle nálady, čísla různých bolševických výročí nebo dle počtu sjezdů Komunistické strany Sovětského svazu, co já vím. Ještě dnes mě bolí - ta bezmoc v ponížení.
Jako letitá a zasloužilá soudružka si to mohla dovolit. Už prý během svých studií v Moskvě začala sbírat různá vyobrazení tatíčka Stalina, kteréžto postižení jí, coby nevyléčitelné, vydrželo bez ohledu na pokusy o oblevu v KSČ i ve společnosti na sklonku šedesátých let.
Před spaním se nejspíš modlí u oltáře, jemuž vévodí Chruščovem in memoriam uhvězdovaný Stalin, utěšovali jsme se my - určení k převýchově. Moje zlatá maminka, kterou po třech a půl letech strávených v nacistických koncentrácích osvobodila Rudá armáda, vstoupila po válce do komunistické strany z přesvědčení. Nepatřila však nikdy - vnitřním ustrojením ani oficiálně - mezi privilegované funkcionáře. Možná i proto trvalo zatraceně dlouho než se jí podařilo usmlouvat ředitele školy, aby mě kvůli Hořičkové přeřadil do jiné třídy. Následující rok měl jsem náhle, aniž bych zvýšil učební úsilí, vyznamenání. Tak se říkalo vysvědčení, na němž se vedle jedniček skvěly už jen maximálně tři dvojky a žádná horší známka.
„To je taky pěkná kráva,“ souhlasil s Boženčinou diagnózou Franta. Mému svědomí to pro ten moment trochu ulevilo, ale stejně jsem si od té doby dával přece jen lepší pozor na to, co a před kým říkám, aby prostřednictvím mé nevymáchané huby netrpěli jiní.
I díky paní učitelce Vavřínkové jsem popošel notný kus cesty od „tábora míru“ směrem k horizontu, za nímž se čepýřila vysněná svoboda a spravedlnost. A také k poučení, že člověk má pravdu hledat, ne se jen spokojovat s nalejvárnou, ať už se jí dopouští kdokoli a s jakýmikoli úmysly.
Mateřské základny
Na Vaňkárnu už jsme nechodili. Přičinliví soudruzi rozhodli, stavaři stromy vykáceli a zcela vymazali magický genius loci zahrady obludným kvádrem jakéhosi úřadu, snad patentního, koho by to zajímalo. Naše dětství pozvolna odcházelo, už jsme se počítali mezi pamětníky: „Tady stála Vaňkárna. Třikrát sem tady spadnul ze stromu, dvakrát sem tady blil z přežrání nezralejma jabkama a s jednou holkou sem tady... Ale co VY o tom můžete vědět!“
Brouzdali jsme Královskou oborou, Stromovkou, druhým nejkrásnějším parkem Prahy. Naše parta Bubenečáků z Prahy 6 se tam setkala, utkávala a následně i skamarádila s Bubenečáky z Prahy 7. Pro zjednodušení jsme jim říkali „Leteňáci“. Bubeneč se sice rozkládá na obou stranách Stromovky, leč ten sedmičkový tvoří s přilehlou Letenskou plání přirozený celek, jak by řekl nejeden urbanisrandista.
Společně s Leteňáky jsme pak navštěvovali tři naše „mateřské restaurace“, které měly pro nás důležitou součást, a sice zahradu, kde jsme mohli zůstat před podezíravým pohledem hostinského v anonymitě. Pivo nám kupovali dospělí se silně vyvinutým sociálním cítěním.
Na Slamníku
Restaurace Na Slamníku měla nejvýhodnější polohu. Stála - a dodnes stojí - na půli cesty mezi sedmičkovým a šestkovým Bubenčem. K tomu hned vedle Stromovky. Takže příjezd Veřejných blbců (tak jsme podle prvních písmen obou slov označovali všemocné příslušníky Veřejné bezpečnosti, následovnice SNB po „reformě policie“) se dal při jisté dávce štěstí vyřešit velmi svižným a usilovně pravidelným kladením jedné nohy před druhou směrem do temných hvozdů a skrýší, jichž Královská obora skýtala dost a ještě více. Té možnosti se mnozí z nás snažili hojně využívat, protože jinak hrozil mejdan na policejní služebně. A tam jsme to, coby nezletilé máničky, rozhodně neměli lehké.
Výraz „máničky“ se užíval pro mladší osoby mužského pohlaví, které si zcela proti duchu tehdejších usmolených konvencí nechaly narůst dlouhé vlasy. A nadšeně sháněly a poslouchaly reakční muziku, importovanou k nám ze Západu ideodiverzními centrálami, placenými mrzkými dolary kapitalistických psů z Wall Street.
Dlouhé vlasy jsme drze vystavovali na odiv tím, že jsme se pohybovali mezi lidmi s vlasy nedlouhými. Osoby mužského pohlaví z komunistického svazu mládeže reagovaly na tuto pro ně novou situaci vtipnou rýmovačkou: „Kdo máš dlouhý vlas, nechoď mezi nás!“ Jako vše ostatní, bylo i toto svazácké horlení na dvě věci: na nic a na hovno, což byl zase slogan máničkovský. Mírou vtipu se sice blížil tomu svazáckému, ale jisté zadostiučinění nám jeho zjednodušenost přeci jen skýtala. Nikoho z nás totiž ani v tom nejhorším snu nenapadlo chodit mezi svazáky, natožpak ostříháni na ježka. A pokud k tomu později někoho za spolupráce rodičů přece jen nakonec donutili - třeba zcela reálnými pohrůžkami, že nemusí pro dlouhé vlasy dostudovat střední školu či učiliště - než se ostříhal, tak svou ozdobu, své mládí, přesvědčení a protest oplakal, obrečel, ořval a olitoval. Nakolik toho kterého ústup z osudové bitvy a přistoupení na jejich pravidla poznamenal do budoucna, je už jiná věc.
Zdaleka však nešlo jen o svazáky. Tlak byl takříkajíc celospolečenský. Zdecimovaní hospodští povaleči, zapšklí Čecháčkové, dobře to s námi myslící učitelé, ale i naši starostliví rodiče nám mnohokrát naléhavě štípili jiný vtipný vzkaz kolektivního třeštění: Máničkám už odzvonilo.
„Žádný zvonění sem neslyšel,“ odpovídal jsem důstojně a namísto vykřičníku dodával vole! - někdy ovšem z vrozené slušnosti, respektu či strachu raději v duchu.
U pramene
Naší mateřskou základnou byla i putyka U pramene. Nečistá, zaplivaná čtyřka, ale s krásnou zahradou osázenou majestátnými letitými kaštany. V jejich stínu se lenivě snivo rozjímalo, myšlenkovalo, meditovalo, múzovalo, prozpěvovalo, mudrovalo či jen tak spočívalo zvláště dobře za parnějšího dne.
Hospodě U pramene nikdo neřekl jinak než Saigon. Stála na cestě mezi Bubenečským hřbitovem a nádražím, na cestě do Stromovky. I ona tam trčí dodnes. Uchopila ji však a bolestně sevřela neviditelná ruka trhu. Stala se z ní luxusní restaurace, kam chodí, pokud vůbec někdo, nažehlený frajeři s přívěsem, abych zachoval věrnost našemu tehdejšímu vytříbenému slovníku, perle to pražského dialektu.
Tato základna byla mi nejblíže jak polohou, tak přilnutím k lůnu mateřskému. Poznal jsem ji už coby malé děcko. Pan Landštof, kulatý, kulhající a moc příjemný pán z vedlejšího domu nás čas od času posílal do Saigonu pro pivo. Ze svého okna v prvním patře spustil džbánek na provaze a volal na nás: Ať mi tam zbude trochu pěny, kluci, a drobné si nechejte od cesty. Nikdy se neptal, jestli mu pro pivo chceme dojít. A nás nikdy nenapadlo, že bychom neměli. Spíše naopak - lákal nás onen svět za hřbitovem. A byla v tom i taková ta nevyřčená, ale samozřejmá spřízněnost nás, hřbitováků, nehledící na generační rozdíly. Dodnes jsem přesvědčený, že pan Landštof při popíjení piva navazoval s mými nočními souputníky telepatické spojení a přesvědčoval je: „Příšerky moje, strašidýlka, upírci a upírečky, stínečky stínů, hejkalové a hejkalky, divoženky a divomužský, i vy pane hrabě, těchhle dětí si pěkně prosím moc hleďte, ať z toho všeho nezblbnou a jednou z nich vyroste něco pořádnýho.“
Saigon byl útulkem různých kriminálníků, chronických rváčů, zlodějů, zlodějíčků a dalších hvězd místní galerky. Chodili sem ale i dělníci z přilehlých fabrik, hlavně z papíren a čističky odpadních vod, vojáci - těžcí i lehcí atleti z Rudé hvězdy, jejíž sportoviště zabíralo notný kus cesty Stromovkou k zoologické zahradě, i naoko subtilnější tenisté Sparty, kteří měli kurty hned přes silnici. Rudá hvězda v Královské oboře - i takovéhle paradoxy plodil tenhle nebezpečný virus zvaný Marx ví proč socialismus, jemuž pěticípá hvězda barvy rudé stála v celé své nahotě coby modelka pro velmi nepovedený akt.
V Saigonu se co chvíli strhla pověstná hospodská řež, napříč sociálním a národnostním zařazením rozvášněných a alkoholem posílených samců, včetně Romů a vietnamských dělníků z okolních fabrik, jako někde na bojišti. Odtud nejspíš onen název - Saigon, který byl symbolem nekomunistické části Vietnamu, země, v níž se před tím mydlili po hlavě Američani s vietnamskými komunisty ze severu země. Jaká jiná vybraná společnost může více přitahovat puberťáky? Volové zde padali naprosto běžně, byli součástí komunikace i tehdejší módy v oslovování, ba dalo by se říci, že patřili k tomu nejslušnějšímu, co bylo předmětem výměny zvuků, písmen, slov a vět.
"Hele vole, pudem na Slamník, tady je nuda," vyzval mě jednou Franta, když jsme se probrali z otravy alkoholem pod dvěma špendlíky - ovocnými stromy na trávě před Saigonem. Nakonec jsme měli sílu doploužit se těch pár kroků právě jen tam. A byly to kroky osudové. Přisedli jsme k zahradnímu stolu, u něhož asi tak dvacetiletý Cikán osamoceně brnkal na starou sešlou kytaru, klumpr nehodný toho jména. „Hele vole, daj pivo, ja zahrajem,“ ozval se odsekanými slovy takřka bez přízvuku. Pivo pak, a zdaleka ne jen jedno, padlo za oběť mému poznání, že hudba může být něčím mnohem přirozenějším, než jen kombinací vydřené techniky a jitřivých pocitů. Ten kluk hrál jako ďábel sám a přitom úplně neobvykle. „Co to hraješ za akordy?“ zeptal jsem se tónem prvňáčka vyzvídajícího něco zásadního na učiteli. „Ja akordy neumim, jak mi to pridě pod ruku, tak do teho mlatim,“ označil svůj nezpochybnitelný um, „na kytaru hraju teprv tak pul roku“. Já jsem přitom kytaru držel pod krkem už několik let a do té chvíle jsem si myslel, že na ní dovedu zahrát docela obstojně. Přiťukli jsme si na neznalost akordů a nepotřebnost pravidel.
„Já sem Fanda, tohle je Franta,“ představil jsem nás.
„Menuju se Pišta, ale všichni mi hovorí Tony,“ odvětil. A mně bylo jako bychom spolu zpečetili slavnostní pakt bratrstva svobodných.
„To byl ale nářez, vole,“ řekl jsem Frantovi, když jsme se večer vypotáceli ze Saigonu, kde jsme se prostřednictvím Tonyho exhibice prvně seznámili s nespoutanou bezprostředností.
„Co von doved vyloudit na to vorvaný prkno potažený drátama, to je prostě neuvěřitelný,“ poškytával Franta a se šlofíkem se složil pod špendlík.
S Tonym jsme se pak vídali častěji a prožili jsme spolu hodně krásných chvil, flámů, toulek Prahou i posedávání v parcích na lavičkách, kde jsme nevázaně i nezávazně bušili do kytar. Naučil jsem se od něho několik nádherných romských písniček a jeho způsob „mlaceni přes struny“. Avšak mnohem vděčnější jsem mu dodnes za živoucí potvrzení mého dosavadního přesvědčení: lidi se nemají posuzovat podle vnějších znaků - původu, barvy kůže, zvoleného způsobu života, oblečení, mluvy nebo podle toho jestli poctivě pracují, či se flákají. A že by se z Tonyho a jeho příbuzných stali hrdinové socialistické práce, to skutečně nehrozilo. Důležitějším měřítkem je vnitřní stav dotyčného: schopnost rozdávat se, či odírat ostatní, umění přátelství, či sklon k podrazářství, volnost ducha, či umrněnost v rámci povoleného, vhodného, přijatelného, kolektivního, společenského, soudružského...
Jednou zahrál Tony Na Slamníku jeden ze všeobecně oblíbených protikomunistických trháků, který se ode mne naučil den před tím. „... ten bóólševickéééj koncetrák,“ burácel s ním celý lokál. Nějaký žalobníček ho udal a za hodinu pro něj přijeli veřblbové, poliši, policajti, čerti, mlíkaři, esenbáci, konvaři, prostě soudruzi příslušníci Veřejné bezpečnosti. A ti opěvaní bolševici potom zavřeli Tonyho na několik let za rozvracení socialistického zřízení, za výtržnictví a za příživu, tedy za příživnictví, tedy za to, že nepracoval. To proto, aby mu mohli napařit vyšší trest. Při zdůvodnění rozsudku vedl soudce hodinové kázání o světlých komunistických zítřcích, dosažitelných pouze společným a neochvějným úsilím o lepšího člověka.
„To je ale vůl,“ nadávali jsme se s Frantou roztrpčeně na otalárovaného soudruha při odchodu ze soudní síně. Pišta potom seděl v kriminále někde na východním Slovensku, jak mi smutně oznámil jeho táta.
Už jsem ho nikdy neviděl. Šoupali s ním z místa na místo, snad proto, aby to jeho rozvětvená rodina neměla s návštěvami tak lehké. Byl politickým vězněm a těm režim ztrpčoval pobyt v koncentráku mnohem víc než kriminálníkům. Jeho rodina se asi za rok vrátila na východní Slovensko, někam ke Košicím. S našimi přáteli, příbuznými Tonyho, jsme se rozloučili důstojně: divokým dvoudenním tahem, plným té nejkrásnější muziky - cikánské.
Za příživu zavírali komunisté zcela běžně. Pracovat podle nich nebylo právem, nýbrž povinností. Nešlo však o práci, ale o zaměstnanost. Za socialismu se u nás tolik jako dnes nepracovalo i vzhledem k přezaměstnanosti či umělé zaměstnanosti, důležité bylo razítko od zaměstnavatele v občanském průkazu. Mezi dvěma zaměstnáními mohl každý vynechat jen šest týdnů, jinak se vystavoval riziku stejnému jako Tony. Jakož i já v dobách pozdějších.
„Daj cigo, vole,“ řekl mi o cigaretu jakoby se nic nedělo, když pro něj esenbáci, za posměšků hostů snášejících se na jejich kšiltovky, přisupěli do výčepu. „Nedělejte potíže, soudruhu,“ řekl mu nepřátelským prostředím zmatený muž v uniformě, praštil ho obuškem přes ruku a pochopem vystrkal z hospody ven. To byl můj další osobní, vpravdě teskně romský vůl.
U Šoukalů
Třetí restaurace hodná přízviska mateřská se nacházela u přívozu přes divokou Vltavu z Císařského ostrova na trojskou stranu a byla otevřená jen přes léto. Měla pro nás okouzlující název U Šoukalů. Taktéž prý po bývalých majitelích, kterým dle ústního podání byla někdy koncem čtyřicátých či začátkem padesátých let odňata spolu s vedle stojícím obytným domkem. Z pohledu proletářského (komunistického) byla taková hospoda mrzká živnost, v níž docházelo k vykořisťování zaměstnanců. Z pohledu normálního šlo o rodinný podnik, výletní restauraci, kde se po léta s gustem osvěžovali především znavení tatínci po nedělní štrapáci s dětičkami v pražské zoologické zahradě.
K Šoukalům jsme chodili hlavně my, pejskaři, z přilehlého cvičáku. A že jich mezi námi, Bubenečáky z obou stran Stromovky, bylo jako psů. Oficiální důvod jejího zavření a posléze i srovnání se zemí zněl: nedostatečné hygienické podmínky. Neoficiální, avšak pravdivější příčinou byla sama skutečnost, že shora neorganizovaní mladí lidé mají svůj pevný bod, místo, kde se mohou scházet mimo svazácké klubovny, bavit se a sdělovat si svoje názory, které s těmi oficiálními měly pramálo společného.
Subkulturní oáza, řeklo by se dnes, tehdy však byla vymezena především a na prvním místě zvnějšku - politickou praxí, která kázala vlézt každému do života co možno nejhlouběji, vniknout pod kůži, učinit i to nejintimnější soukromí veřejným, kolektivním. Policejní stát - říká se této praxi zjednodušeně. Nešlo ovšem jen o pohůnky ve směšných uniformách. Podstata režimu vězela v něčem jiném: všechno bylo JAKO. Politiku a tím i život v zemi ovládali diletanti, marx-leninismem odkojení primitivové a byrokrati, kteří všemu nechtěně dávali naprosto absurdní rozměry. A samozřejmě kariéristi, ale ti jsou nesmrtelní a jejich působnost se táhne napříč dějinami a režimy. Jediná rovnost v režimu rovnosti spočívala v povinnosti přizpůsobit se nebo přímo sloužit stupiditě či vychcanosti všemocných. Byl to nelidský režim, nikoli však jen mimořádnou brutalitou, s níž v počátku kosil řady předem vyhlédnutých nepřátel. Ne-lidský byl především v tom, že nepočítal s lidskou povahou, s tím, že je v čase i prostoru ve své podstatě neměnná. Lidi pro něj byli lidem, člověk nebyl osobností a individualitou, ale částečkou masy, rozplizlého tělesa, které pochopitelně má jiné nároky, jiné povahové vlastnosti než jednotlivec. Proto také jediný div tohoto pokrokového systému byl, že vydržel tak dlouho.
Okupace svědomí
A ani to vlastně nebyl žádný správný div, totalita se posledních dvacet let držela jen hrubou silou. V noci z 20. na 21. srpna 1968 vtrhly do Československa armády zemí Varšavské smlouvy - Rusové, východní Němci, Poláci, Maďaři a Bulhaři. Tuto ukázku síly, bezmezné arogance a neúcty k čemukoli mimo komunistickou ideologii si vynutily dva hlavní důvody. Československý komunistický režim pozvolna roztával a hrozil jeho zvrat k demokratickému zřízení. A nebylo pochyby, že právě tam přání lidí směřovala. Něco takového, jako byl tento pokus o vymanění se ze sovětského vlivu, si Brežněv, tehdejší komunistický car, nemohl prostě nechat líbit. Druhý důvod pro okupaci byl vojensko-strategický. Sovětští bolševici potřebovali umístit na našem území rakety s jadernými hlavicemi (v rámci odstrašovací taktiky vůči demokratickým zemím za železnou oponou), a ze stejného důvodu zde i rozmístit nastálo své vojáky. Podle původních vyjádření tu sice ruská armáda měla být dočasně, ale každý věděl, co si pod tím má představit. Obvyklá otázka či anekdota, vztahující se jinak k běžným životním situacím, po srpnu 68, zněla je to přechodné, nebo dočasné? Nebo také: Rozdělíme se napůl, nebo bratrsky? Rusové od nás odtáhli až po listopadu 1989, kdy se u nás změnil režim - a ještě si za to od nás nechali dobře zaplatit.
Ráno 21. srpna 1968 mne zastihlo na pionýrském táboře, nedaleko hory Blaník, z níž podle pověsti mají vyjít rytíři ve chvíli, kdy bude českému národu nejhůře. No, na každý pád jsme namísto Blanických rytířů spatřili na druhém břehu Blanice ruské tanky a pár vojáků, kteří si z řeky nabírali helmami vodu a lili ji na sebe i do sebe po litrech.
Vedoucí nás předtím vzbudili dramatickými slovy: „Vstávejte! Je válka! Pojedete domů.“ Sbalili jsme tedy věci, nezvykle mlčky počkali na autobusy a jeli do Prahy. Otec mě přivítal slovy: „Bolševici nás okupujou, dávej na sebe pozor, nepřibližuj se k nim, nedráždi je.“ Maminka byla tak naštvaná, že ze sebe nedokázala vypravit souvislou větu. Seděla sklesle v kuchyni a mrmlala si pro sebe něco zlověstného. „Ahoj mami, tak máš konečně dobrou příležitost vystoupit ze strany,“ zavtipkoval jsem. „Já?“ zapíchla si ukazovák do hrudní kosti a lapala při tom po dechu, „já ne, to ty svině ať z ní vystoupí,“ odvětila naštvaně, zvedla se a třískla za sebou dveřmi od pokoje, až se sklo málem vysypalo.
V Saigonu jsem shledal hlavní jádro naší společnosti povalečů. Časté návštěvy restauračních zařízení pochopitelně neunikly bystrému zraku některých otců, takže naše řady časem prořídly. To nyní znásobil strach rodičů o své ratolesti, aby při demonstracích proti okupantům nepřišly k úhoně. Já jsem to měl o poznání jednodušší. Ledva jsme s bratry povyrostli o hlavu nad desku kuchyňského stolu, ztratil otec o naši výchovu i o nás samé zájem. Objasnil mi to bezděky až v jednom z rozhovorů, který jsem si na něm dvakrát třikrát do roka vynutil. Zaklepal jsem na dveře jeho pokoje, opatrně a nejistě, počkal na výzvu ke vstupu a vešel. Přijal mě marxistický intelektuál, akademický malíř vyznávající socialistický realismus, velmi oblíbená osobnost ve svém okruhu přátel a známých, otec... asi tak v tomto pořadí. Zbožňoval jsem ho, možná i pro tu jeho nedostupnost. Pochybovat jsem začal až díky oné potřebě vyzvědět, co je vlastně onen podnájemník zač.
„Já jsem se nikdy neměl oženit, nejsem na to typ,“ říká mi právě v rámci naší diskuse už nevím na jaké téma - a já, jeho syn, plod jeho svazku s maminkou, nevěřím svým uším, „tradiční rodina stejně dříve nebo později odumře.“
„Jak to myslíš?“ přinutil jsem se k otázce, přestože se mně z té jeho demagogie dělalo špatně od žaludku. „No, muž a žena by spolu neměli být celý život, to je pro oba příliš svazující. Měli by uzavírat svazky tak na pět let a potom by mohli jít automaticky od sebe.“
„A co děti?“ ptám se nejistě.
„Děti už nebude vychovávat rodina, ale vychovatelé v kolektivu: v celotýdenních jeslích, školkách, školách, internátech, prázdninových táborech a tak.“
Otec se narodil v tradiční českobratrské rodině. Není mi známo, kdy přesně, jak a proč se začal zhlížet v zrcadle pokrokové šestiny světa, tedy postupně v komunismu stalinského ražení prvního dělnického prezidenta Klementa Gottwalda, v odborářském socialismu Antonína Zápotockého (druhý komunistický prezident), v Pražském jaru, tedy snaze zkřížit systém ze své podstaty totalitní s prvky demokracie, předem odsouzené k zániku, v reálném socialismu, tedy přesněji řečeno v normalizační gulášové totalitě po roce 1968, která dokonala pokřivení páteře i u lidí ve svých postojích mnohem pevnějších než můj otec.
Po poradě v Saigonu jsme my, šestkový Bubenečáci, chodili do nedaleké Lermontovy ulice diskutovat se zde upelešenými ruskými vojáky. Přesvědčovali jsme je, že to, co se u nás před okupací dělo, chce drtivá většina lidí. Oni odpovídali, čím je nalejvali politruci: „U vás je kontrarevoluce a my jsme vás přišli osvobodit“. Chtěl jsem se na příští hádku s nimi lépe připravit, pustil jsem si tedy televizi, abych se lépe seznámil s oficiálními kecy, pronášenými špatnou češtinou. Vtom přišel domů otec, vrhl na mě opovržlivý pohled, rázně vypnul televizor a začal se čílit: „To jsem nevěděl, že si takovej vůl, kterej se vyžívá v těch žvástech okupantů a zrádců.“ Chtěl jsem mu to vysvětlit, ale to už za sebou třískl dveřmi od pokoje. „To je asi v poslední době nějaká nová móda, to prudší přivírání dveří... jako by neměly kliku,“ vypustil jsem za ním pokusný balónek, ale dveře kliku zřejmě neměly, zůstaly zavřené.
Za nějakou dobu přišel otec z jakéhosi školení. Domlouval jsem si právě s Frantou, že příští den vyrazíme do města. Když Franta odešel, zavolal si mne otec do pokoje a začal mi kázat: „Na žádné demonstrace nechoď. Už k tomu není žádnej důvod. Naši sovětští přátelé nás přesvědčili, že nám přišli bratrsky pomoct, protože kontrarevoluce chtěla rozvrátit naši společnost.“ Blábolil v tomto duchu dál, ale já ho už neslyšel. Jen jsem nevěřícně lapal po dechu. Když jsem se trochu vzpamatoval, otočil jsem se, vyšel z pokoje a třískl za sebou dveřmi, až se stěna zatřásla. Jako by neměly kliku.
„To je ale pěknej vůl,“ komentoval můj zážitek s otcem Franta a dal mi loknout piva. „To není tak jednoduchý, jak to vypadá,“ řekla Boženka a ucucla ze sklenky s kofolou, „třeba se jen bojí o rodinu, o práci a tak.“
„Ale Boženko, řek mi to přece mezi čtyřma očima, nikdo jinej tam nebyl. Copak to nechápeš? Začíná doba ohýbání páteří, a on to, jako vždycky, vycejtil jako jeden z prvních. Nic jinýho v tom nehledej.“ A na tom názoru jsem už zůstal, i když jsme na toto téma diskutovali ještě mockrát. Dal jsem si panáka... a ještě jednoho... „Neblbni, Fando, tím to nevyřešíš,“ kárala mě Boženka. Uzavřel jsem se do sebe, vzal tužku a psal, a škrtal, a znovu psal:
Nevěř srpnu
Neposlouchej srpen
Nevěř mu
Zaklíná mocí naši svobodu
čiší z něj zrada
dští na nás nemoci
jakoby přírodou samou byl
Nenaslouchej srpnu
Nevěř mu
Když nás prohýbá tíhou osudu
sálá z něj oheň výstřelů
káže nám morálku mrtvé vody
jakoby sám černý anděl byl
Nevnímej srpen
Nevěř mu
Chňape po naší mysli
ocelovým pařátem vlastníka
a ždíme ji a svírá
jako by sám stvořitel byl
Necti srpen
Nevěř mu
Cestou do otroctví
vláčí lidi tekutinou zapomnění
a plaví je řekou pokoření
jako by sám člověk byl
Nevěř srpnu
"A co maminka?" optala se Boženka s hlavou opřenou o mé rameno, „ta ti z toho všeho nějak vypadla.“
„Maminka? Ta si vytrpěla svoje. A nejen v koncentráku, ale i potom s tím blbcem. Je z toho, co se teď děje, zlomená vnitřně, všechno, v co věřila, se jí rozplývá pod rukama... ale nikdy by nevydávala nějaký oficiální srágory za svůj názor. A už vůbec by to nevykládala svým dětem.“
„Takže nějaká naděje tu přece jen je, ne? Proč o ní nenapíšeš?“
Podíval jsem se na Boženku svým typickým „panákovým pohledem“ a vzal ji za ruku. „I maminka se s tím marasmem smíří. I my do určitý míry otupíme. S věčnou nenávistí se špatně žije. To má bolševik dobře zmáklý, tuhle psychologii. Padne pár hlav, někoho zavřou nebo vyrazí z práce, jinýho ze školy... a pojedeme dál, močálem rudým, kolem černých skal.“ Mávnul jsem rukou a opřel hlavu o lokty složené na stole.
„Ty mě fakt děsíš," přidal se Franta, „to jako sou podle tebe všichni takový volové, že to bolševikům sežerou?“
„Ne, to ne. Jen se přizpůsobí, jako ten náš podnájemník, jen každej svým způsobem.“ Narovnal jsem se, chvíli přemýšlel o tom, co jsem právě řekl, a potom, napůl opilý, jsem učinil životní rozhodnutí. „Je několik cest jak z toho ven. Říkat naplno pravdu, vždy a za každých okolností. Tou cestou jít nemůžu... kvůli mámě i proto, že jsem na to nejspíš příliš zbabělej. Vede do kriminálu a toho se bojím, obzvlášť když sleduju, co udělal s těma týpkama, co sem choděj. Nebo vocaď zdrhnout, jenže já tu sem a pořád chci bejt doma. A co bych na Západě v patnácti letech asi tak dělal?“
Boženka mi souhlasně stiskla ruku a dodala: „A co bys tam taky dělal beze mě, že jo?“
„No jasně, Božněnko,“ usmál jsem se na ni, protože tohle oslovení zrovna nemilovala. „Takže zbejvá pokusit se mít s tím vším co nejmíň společnýho. Všechny ambice a plány padají, vážení, ukradli nám život,“ třískl jsem pěstí do stolu a zařval: „Liquére... ještě jednoho lomcováka, vašnosto.“
„Hele vole, di se domů vyspat,“ řekl mi pan Tůma, takto saigonský hostinský, který byl v poslední době k puberťákům nanejvýš tolerantní, co se nalejvání alkoholu týče. Šli jsme se s Boženkou projít k Vltavě. „Myslels to vážně?“ optala se po cestě.
„No jasně. Žádné studium, žádná kapela, žádné pokusy o vydání knížky básniček nebo povídek, nic takovýho nebude. Nic, co při šplhání vzhůru hrbí hřbet...“
Vltava byla divoká a kalná, jako předzvěst věcí příštích. Zanedlouho poté se na Václaváku upálil Jan Palach. Marně se tak snažil vyburcovat lidi ze začínající letargie. Ty samé lidi, kteří se pár měsíců před tím vrhali pod pásy okupantských tanků.
Byla to podivná doba. Lidé byli nebezpeční, či naopak politováníhodní: jejich nekonečná hloupost vyvěrající z všudypřítomné stádnosti, jejich neustálý strach o osud rodiny a dětí, jejich sešněrované svědomí, jemuž museli neustále ospravedlňovat své kompromisy či dokonce přímou spolupráci s režimem, jejich bezskrupulózní šplhání po osudech druhých…
Jejich odvahu, hrdost a svobodomyslnost do dlažby ulic nakonec uválcovaly pásy oněch ruských tanků a z hlavy vymlátily pendreky československých komunistů. Člověk člověku soudruhem, dalo by se parafrázovat s klasikem. Pan hrabě Drakula a jeho dvořané patřili k tomu lepšímu, náhradnímu světu k žití.
Produktem hlubšího rozpoznávání propastného rozdílu mezi okolní syrovou skutečností a žvásty dospělých, včetně blábolů mediálních, byl můj dokonaný přerod v individualistu. I to mi zůstalo dodnes.
Namísto pohádek
Přesto vše, přes veškerou naši skepsi a rozhořčení, nám nešlo rozhodně jen o ten chlast, jak nás podezírali ti z dospělých, kteří uměli jediné: předstírat v tom smutném světě hru na život. Hráli jsme sice i hospodskou hru krabičky (cvrnkání s krabičkou zápalek) či karty. Se stejným zaujetím jsme však hrávali i šachy. U Královské obory - královskou hru. Jak jinak. A hlavně - hráli jsme na kytary, skládali a psali písničky a básničky. Začali jsme poslouchat skutečnou muziku, počínaje americkou kultovní kapelou The Doors, která pro nás byla takovými dveřmi do světa za ostnatou oponou, a konče nejnovějšími hity československých skupin. A dokud to bolševik nezatrhl, navštěvovali jsme big-beatové seance všeho druhu a zaměření.
Vedle vlastních skladeb jsme oživovali základní restaurační repertoár o pokusy zvládnout nejhezčí kousky našich oblíbenců. Těžké bylo zahrát třeba proslavený Špinavý je rudých ráj. Známý zpěvák Petr Novák, kterému Rusáci zastřelili dívku, touto skladbou vyjadřoval svůj názor na panující režim. A kdo neviděl na vlastní oči jeho vyzáblou, vysokou, do půli těla svlečenou postavu klečící na jevišti a vyřvávající do světa vnitřní bolest, těžko uvěřil, že uhlazené verze jeho písniček na deskách patří k tomu nejlepšímu, co naše rocková muzika nabízela. Špinavý je rudých ráj vyšel na desce pod příkazem cenzury s textem Špinavý je chudých ráj, mnohem kratší a zdaleka ne tak autentický jako při přímém zážitku. O něco málo později jsme hospodské tatíky oblažovali i Krylovkami. Tedy písničkami básníka a vizionáře Karla Kryla, který nejen pro mne byl a dodnes zůstává jednou z mála skutečných osobností naší doby, překlenující generace. Hodně jsme četli a v zahradách mateřských restaurací se pak zaníceně hádali, polemizovali, přeli, diskutovali, souhlasili spolu, uráželi se navzájem, dobírali se, souzněli a vůbec šermovali myšlenkami autorů a knih zapovězených, těžko dostupných, jelikož proti tuposti, nedostatku citu a absenci rozumu jdoucích. Začal se mezi nás pozvolna vkrádat bohémský duch básníka Františka Gellnera z přelomu devatenáctého a dvacátého století, kterého také skepse vůči uspořádání společnosti přivedla k poháru v dlani, jenž přetéká. I jiný František - Villon - měl by jistě co připodotknout k našemu způsobu uchopování životanosných fabulací. Napsal jsem tehdy svoji první hřbitovní romanci a nazval:
Ruka
Má chryzantémo nebuď smutná,
zápěstí, pěst, klouby pěti prstů,
až na rakev dopadneš z lidského nutna,
mozoly, nebo ne, dlaň, čáry životů
RUKO - CHRYZANTÉMO!
U rakve slepice zobe slunečnicová semínka...
Zemře pár lidí, to je ti putna
Na slunci rozvíráš prsty svých květů
„Jé, ta je pěkná,“ špitla Boženka, když jsem dorecitoval. Seděli jsme pod saigonskými kaštany, usrkávali kofolu, ale Božněná ve svém nadšení nepůsobila příliš přesvědčivě. V něžném pohledu jejích kulatých hnědých očí jakoby nejistě plápolal plamínek zklamání. Už už jsem s ní chtěl zapříst diskusi o tom veledíle, jak jsem tomu byl uvyklý v našem kruhu filozofů amatérů. Vtom jsem si však - poprvé v životě - uvědomil, že ženský pohled na svět může být občas jiný... naštěstí, dodávám nyní.
„Čekala něco jinýho, vole, milostnýho,“ pokáral by mě Franta s vrozenou přímostí, kdyby byl přítomen mému výletu mezi porcelán.
Sedl jsem tedy a načmáral do bloku:
První láska
Budeš se na mě
včera usmívat
Budeš na mě
před týdnem hodná
Pohladím ti vlasy
než sis je ostříhala
Před celou epochou
tě budu milovat
Místo pohádky před spaním
Boženka dlouho mlčela a pak se rozechvěle optala: „Tos napsal v minulým životě? Něco tak krásnýho přece nemůže napsat mladistvej hospodskej vymetač.“ A vykouzlila do třpytivého pohledu měkký úsměv. „Pojď se projít do Stromovky,“ dodala a zvedla se. Pohladil jsem ji neohrabaně po vlasech... než si je ostříhala.
Uprostřed největší louky Královské obory se rozkládal mohutný tahoun, přežvykoval trávu a bučel si k tomu do rytmu Píseň práce. Boženka, nasávající romantické pidlikání přírody, řekla: „Podívej, jak je ta kráva smutná, jak smutně kouká.“ A s potutelným úsměvem si trumfla: „To asi proto, že nemůže mít děti.“
„To není kráva, ale vůl,“ upnul jsem se v rozpacích na racionální posouzení všech vnějších atributů toho mrakodrapu svalů, šlach a kostí. A ukázal jsem na jeho podbřicho, kde zjevně chybělo cosi ze základního vybavení samců.
„Ty seš vůl,“ odvětila lehce Boženka, vzala mě za ruce a políbila na ústa.
To byl ten nejkrásnější osobní vůl v mém dosavadním životě.
Vůl
S blížícími se patnáctými narozeninami, dětství ještě vzdáleně doznívalo, ze mě vylezl tupec v podobě bouřících se hormonů. To když jsem chtěl na Božněnce něco víc, než jen tu dětskou pusu, a ona mi odvětila dospěle: „Blázníš? Vždyť jsme ještě děti!“ A ten nedočkavý ješita se urazil a odkráčel toporně i s mým tělem vstříc všemu, co život nabízí na trhu iluzí. Měla pravdu... Boženka. Až mnohem později jsem zjistil, že jsem ji i sebe připravil o nejkrásnější chvíle dospívání a vzpomínky.
„To sem ale vůl,“ říkám si dodnes.
