S T R O M U Ž - 1. kapitola
Přátelé, budu sem vkládat "povídku" STROMUŽ po částech (celkem sedm kapitol), jelikož je naráz příliš dlouhá. Tentokrát s otázkou, zda se mám pokusit o knižní vydání.
Starý Stromuž pozoruje sám sebe, když jako mladý putuje vesmíry stromů v zakázané zahradě, za osudovým poznáním. V každém stromu nalezne novou zkušenost, v každé této živoucí bytosti nalezne své pochybnosti i víru. A díky své cestě za poznáním nalezne i sám sebe.
S T R O M U Ž
Kapitola první
„Já to jsem, kdo zasadil tento strom, aby se jím těšil všechen svět, a vyklenul jsem jím vesmír a nazval jeho jméno ,Veškerenstvem´, neboť na něm veškerý vesmír visí a z něho vychází, všechno ho potřebuje. A na něj se dívají a po něm teskní a odtud vycházejí všechny duše.“
Kniha Bahir (jedna z knih židovské mystiky)
I.
Na kloubu větvičky, všiml si v běhu, slévá se kapka, blýská se v ní odraz rozeného světla, než z větvičky ukápne na orosené listí, spadané ze stromů lesa, který prorůstá horami a údolími, od moře k poušti, od písku k sněhu, od semínka ke koruně. Z odvrácené strany kapky, jež právě opouští větvičku a padá, za chviličku se rozstříkne na uschlém, mokrém bukovém listu, přidá se k ostatním krůpějím slitým v kaluž, ukončí svůj krátký smysl, prosvítá galaxie, planety a hvězdy, zelené, lesní slunce naděje.
Všiml si té kapky, v desetině vteřiny, v běhu, a zasadil semínko toho detailu do rašelinové půdy své paměti, obtiskl jej; bodla jej a vklínila se hluboko průzračnost, neopakovatelnost a krása onoho okamžiku, souhry světla, tmy a zrcadlovitých stínů, pučícího mládí větvičky a nekonečného vesmíru kapky, pomíjivého jevu, který je součástí záměru.
Nese si sebou křehkou naději na to, že jej pocity klamou. Vypálená v peci myšlenek a citů, ukrytá před světem v pustině nevědomí, porcelánová naděje čeká na sílu, jež jí dá šanci přetrvat nevyhnutelné, až se pootevře černá skřínka, která může být stromem i ptákem, květinou i včelou; bezcílně bloudí napříč věky, čerpá z půdy laskavost a soucit, mízu šestého nebe, vstřebává všehochuť veškerenstva, je zlá a dobrá, nezná hranice, které překračuje, naráží na meze, jež si sama klade, klečí na kolenou ve své pýše, zavrhuje a objímá, pomáhá a umlčuje, je bezmocná svou všemocí; uvržena do kobky duše je svobodná, nenávidí a ctí, má nepřekonatelný strach a neskonale miluje. Neskonale miluje... ale on, hostitel, to necítí, je pohlcen povrchem, který pohlcuje vše, co je po ním; neví, že má strach prostupující kostmi a proto... že není schopen milovat; jiskřička v temnotě je slabá, tenoučká, vypálená, porcelánová, žilka.
Minul větvičku, v trysku, a zaslechl krátký, ostrý, křapavý zvuk, prudce změnil směr a za moment znovu, kličkoval jako jelen před rozdychtěnými muškami kulovnic, nemajestátně, s panikou, jež ochromuje. Rozbřesk se měnil ve svítání, v ráno, v den, a tento den, má trvat... v jeho chtění, úprku, naději, strachu. Měl spoustu otázek, ještě za tmy, když nemohl spát a zdály se mu sny trpěné bdělosti; v tom plynoucím zírání do prázdna se pohroužil do tmy, do sebe, a hledal odpovědi, vzýval Stvořitele, kterého před lety v sobě umlčel, protože si nebyl jist, zda se Stvořitel znovu stvořil. S prvním zabliknutím vstane a poběží, dožene světlo a předežene jej, ale teď, teď by chtěl uchopit náznak, za nímž se má vydat. Kudy vede cesta ven, z tohoto bludiště kořenů, větví, haluzek a kmenu, který mě lapil, pojal, uzmul mi klid, přivlastnil si mou duši? ptal se v noci.
II.
Strachem, zděděným po předchozích generacích, trpěl odnepaměti, bolest, předaná mu předky, již potřebovala přesadit. Na strach se dá zvyknout, na bolest ne, píchl jej náhle v hlavě osten myšlenky z dospívání; vbodla se mu do záhybů mozkové kůry reminiscence, ozvěna, záchvěv vzpomínky, která se mu často vracela, když pobýval sám se sebou, hučela mu srdcem, duší, sálala. Poháněn nevědomostí, jež se chtěla zbavit svého ne, vstoupil do toho úžasného stromu, do toho prokletého stromu, nejmohutnějšího smrku v zahradě, přijal jeho pozvání, otevřenou náruč; úpěnlivě, odkudsi z dělohy černé skřínky, vyplouvala na povrch sžíravá touha po odchlípnutí víka.
Bolest, právě, prostupuje kůží smrku i dužinou Stromuže. Stojí u okna a zamyšleně hledí ven; zahrada sychravá, zeleň vybledlými odstíny splývá s pozadím, barevné tóny kryje šeď šera, načernalá modř nehybní nebe hrozící bachratými útočnými šiky, vítr pleská kapkami deště o stromy, o cedry a buky - víru a trvalost, jabloně a mandlovníky - počínající život a jeho příchuť, smrky a jilmy - obřady a mýty, olivovníky a švestky - chutě v mnohosti, jasany a fíkovníky - tóny v harmonii, palmy a jehličnany - symboly a znaky, o listnáče - skvostné tvary krásy a přirozenost dojetí, o hladinu rybníku - tajemství zahrady. Stromy, rozesety po zahradě do nepravidelného obrazce bludiště, ohýbají větve v poryvech dechu přírody. V zahradní chatce ohrazené usedlosti je snesitelně, v kamnech stravuje špalky kulatiny temně oranžový, žlutě měňavý, černočervený, modře fialový živel. Plameny se předhánějí, který z nich dříve, více a silněji rozžhaví pláty plotny.
III.
Stromuž stál u okna a zamyšleně hleděl ven. Pozoroval sám sebe, jak vychází z kmene nejmohutnějšího smrku, nahý, zbavený šatů a důstojnosti, objímá se rukama, aby si dodal zdání ochrany před dotírající, lezavou, póry prostupující zimou, klepe se mu brada z té sychravé plískanice, drkotá zuby, máš navrch, přírodo, jakoby kapituloval. Jeho zmateným, disharmonickým, vyděšeným pohledem však probleskuje údiv. Mám přeci být jinde, mumlá si, jako by přesvědčoval osud, mám být jinde, jinde, pod sprchami místnosti, kde poslední jiskřička doutná nespatřitelně. Stromuž popošel ke kamnům, otevřel dvířka, potěžkal v ruce voňavý, smolnatý, sukovitý smrkový válec a přiložil jej do žhavého popela.
Zavřel dvířka, těžce usedl do letitého, opelichaného plyše ušáku, přikryl si kolena vlněnou, kopřivově zelenou vojenskou dekou, zimouřivě se rozhlíží po zahradě a těkavě přemýšlí, kde by sehnal něco suchého na sebe, kam by se alespoň na chvíli ukryl před tou psotou. Pár metrů od něj se otevírá nádherný stříbrný buk, zve jej k dalšímu poznání. Ještě ne, ještě nemohu, ne, vrtí horečnatě hlavou, vzdoruje sobě, buku i dešti smýkanému vichrem, jsem plný smrkové mízy, dosud jsem ji nevstřebal, neprožil, neuspořádal, neprocítil.
Před malou chvílí, ani ne před dvaceti vteřinami, předevčírem, dvěma desítkami let, párem stoletých holubic, před dvěma tisíciletími, rozmlouval se svými prarodiči. Izák Gerson, děda, Chaji Rifka, babička, připomněli se mu, my jsem ti z fotografie, kterou bude mít tvoje maminka, naše drahá dcera Frida, naše malá Feigele, postavenou na nočním stolku. Hospodin, budiž jeho jméno požehnáno, jí dává sílu přežít; pochodovali nazí, po dnu samého dna, trhlinou lidské duše, on kráčel s nimi, svlékl se před tím než se připojil k pohřebnímu průvodu, aby nevybočoval z davu čísel, která se škrtem pera, za řvaní povelů dozorců přemísťovala z Rodinného tábora směrem ke krematoriu.
ODE DNA KE DNU
Až na dně,
tom úplném,
prolínajícím se s gehenou,
všemocní nalezli přemostění
mezi lidským a lidským,
trhlinu duše, umíráček svědomí
Tam smazává se rozdíl
mezi dobrem a zlem
Tam zanikají protipóly
lásky a nenávisti,
pohlazení a kopance
Póry toho industriálního běsnění
prosakuje lhostejnost,
automatismus výkazů
nemá dáti - dal
Tam hmatatelně existuje
onen mystický prostor bez jiskřičky,
černý oheň selekce
studený jak prázdné oči
Sem nedohlédne ani Stvořitel,
jehož jméno bývalo pochváleno
Až na dně, tom celém,
prolínajícím se s netknutelným,
je vytesán do komínu krematoria
navěky
účet s cenou lidského života.
A pod ním razítko:
Birkenau
6. září, 1943
Vyřídil:
Lagerkomandant Rudolf Höß
Vesmíry stromů zní modlitba,
zatímco vy kráčíte
s hymnou na rtech,
ode dna ke dnu
Kde domov můj?
... a to je ta krásná země, země česká, domov můj... Připojil se ke zpěvu těch krásných bytostí, které se loučily s pozemským světem myšlenkou na zem, kterou milovaly, na vlast, kterou ctily; Rifka ho objala a pohladila po vlasech, skrz slzy mu hleděla do očí, odchlípla víko černé skřínky, pro tu chvíli, Izák mu stiskl ruku, držel ji ve svých dlaních, dokud nepřemohl selhávající hlas, šalom, chlapče, šalom alejchem... a pozdravuj od nás Fridu.
Půjdu s vámi, odvětil odhodlaně. Šma Jisrael..., zaslechl zepředu začátek modlitby, počátek konce. Šel za Izákem a Chaji Rifkou, ještě jim stačil křaplavě špitnout je mi strašně líto, že jsem vás nemohl poznat... Vstoupil za nimi do plynové komory.
Vypotácel se z nejmohutnějšího smrku v zahradě, ve vteřině přelomu věků, nahý, zbavený šatů důstojnosti, které by si mohl na znamení smutku roztrhnout, okradený o dětskou lásku k babičce a dědečkovi, bál se nadechnout, zbytky plynu prosakovaly slupkou kůry, objal se rukama, aby si dodal zdání ochrany před lezavou zimou, klepala se mu brada z té sychravé plískanice, drkotal zuby, ty svině nacistický, řval vzteky, neskonalou bezmocí a bezmezným smutkem do vichru, kterým se nechal bičovat, do jehliček deště, jenž mu z lícních kostí smýval žalující sůl; kde jsi ty zbabělče, proč mi neodpovídáš? křičel tichým, jemným hlasem do počínající potopy žalozpěv za Chaji Rifku, za obětovaného Izáka.
Jeho nenávistně černým, vyděšeným pohledem však poznenáhlu probleskoval údiv.
Žiju!
Já žiju!
Smím žít?
Chci žít?
Nerouhej se, ty musíš žít! prodrala z vesmíru kmenu, dutiny prorostlé dřevem, ozvěna modlitby, znělo přikázání.
Na strach se dá zvyknout, na bolest ne, vbodl rozhněvaně do kůry smrku osten myšlenky, reminiscence, záchvěvu vzpomínky.
VYKOUPENÍ
Utrpení je přirozenou součástí života Nikoli trest
To je těžce vykoupená starověká zkušenost Znovu a zase nabývaná
Utrpení je hanebnou součástí života Trest za odlišnost
To je těžce vykoupená dějinná zkušenost Znovu a zase nabývaná
Zkušenosti však utrpení neulehčují Jen pomáhají zasout poznání
že s každým novým utrpením umírá hluboko v tobě B ů h, D u š e, L á s k a
A na vyklizené pozice vpochoduje v kovovém tichu arktických plání
prázdnota Neporazitelná Nenaplnitelná PRÁZDNÁ Prázdnota
Metastáza černé díry tvého vesmíru vylouhovaná z bolestí minulých a přítomných
Tresť kořenů dávno pokácených stromů Smetiště bez citu Bez resonance Bez odezvy
Teprve bujení této prázdnoty Tam uvnitř
Vědomí nevratnosti
Nemohoucnost a nemožnost návratu k mnohovrstevnosti
k barevnosti
ke kráse a plnosti bytí
s sebou nese bolest prorostlou všemi rozměry Palčivou Tupou BOLEST
Jako jedinou jistotu
na cestě
vedoucí k vysvobození
IV.
Stromuž, schoulený v křesle do klubíčka, zavřel oči, usrkl horký, silný černý čaj z hrnku po babičce, ze soudku s barevnými, kvetoucími kytkami na hladině porcelánu, vteřině přelomu věků, nevnímá, jak dlouho tu trčí, obrněný před světem, před nebem, nevnímá plynoucí hybnost, nohy zdřevěnělé, opřen holými zády o šupinatou kůru smrku, třese se rozčilením z poznání; svlečená duše, stará, k zemi ohnutá žebračka pokulhává zmateně v kruhu, přešlapuje na místě, ťuká hůlkou o kosti mříží, druhou rukou, v níž nesvírá oporku, se přidržuje spár ve skále, odpočívá, je zadýchaná, bolí ji kolena, vrcholek se však již otvírá dohledu a ona chce vylézt na hřeben před setměním, k té porcelánové naději zeleného slunce, soudku po Chaji Rifce.
HRANICE
Na co myslíš?
Na hory.
Na jaké hory?
Na štíty s ostrými hranami.
Proč myslíš na štíty?
Jsou hranicí mezi bytím a skutkem.
Chceš tu hranici překročit?
Mohl bych se o to pokusit..
Vyzývá tě skutek?
Stravuje mě zevnitř.
Proč tě hryže?
Chce do světla.
Co chce změnit?
Hory.
Jaké hory?
Hraniční.
Co jej na nich trápí?
Chce bytí uskutečnit.
Volá tě bytí?
Drží mě pevně v dlaních.
Proč tě svírá?
Chce splynout s nekonečností.
Hranice mu nevadí?
Vidí za ostřím skutek.
Změnit se nechce?
Vyhřívá se na slunci, déšť ho posiluje.
Chceš ho následovat?
Mohl bych se o to pokusit.
Co uděláš?
Chci se osvobodit.
Co ti v tom brání?
Ostré hraniční štíty v mém srdci.
Odhrnul deku na stranu, vstal ztěžka z ušáku, musel se při tom rukou přidržovat spár postranice křesla, došel ke sporáku, uchopil konvici, odstavenou na stranu plotny, aby čaj zůstal horký, ale nevařil se, dolil si, postavil konvici na krajní tál, méně rozpálený než ten přímo nad ohništěm kamen, otočil se, došoural se k ušáku, namáhavě si sedl, musel se při tom přidržovat spár postranice křesla rukou, v níž nesvíral hrnek, ztěžka dosedl a přikryl si kolena vlněnou, kopřivově zelenou vojenskou dekou.
Přemítal. Soustředil myšlenky do jednoho bodu, opřen o hřejivý plyš opěradla, v ruce šálek s čajem, ve druhé křečovitě svíral cíp deky, orlí profil nosu a vysunuté brady, husté, dlouhé vlasy vlnící se na ramenech jako mořské vlny na laciném obrazu z bazaru, nohy natažené, přehozené jednu přes druhou, petrolejka, postavená na šachovém stolku vedle křesla, s knotem přitaženým na doraz poblikávala do skel okna; nevnímá plynoucí hybnost, nehybný, připomíná z hlíny vytvarovaného panáka, který byl již před zrozením vykázán ze zahrady nevědomosti, zapovězeného poznání, k němuž se musí trním, kamením, přes ostnaté dráty, cestou do sebe, vesmíry stromů prodírat sám, osamoceně, vytržen z kořenů, obklíčen bolestí a prázdnotou v hloubce sebe, kusy kůže vytržené bodáky drátů: krvavé krůpěje, právě padající k uschlému mokrému listu v kaluži lesa, kanoucí z žil otevřených zbraněmi trnovníků.
V.
Byl jako zhypnotizovaný, věděl, že by mohl vstát, otevřít okno a zavolat na toho skrčeného naháče, aby se šel ohřát, dám ti něco na sebe, ještě tu po tobě jsou nějaký věci ve skříni, mohl by zavolat směrem k mohutnému smrku, kdyby chtěl, kdyby nebyl jako zhypnotizovaný, kdyby mu v tom nebránilo to cosi, co ho ochromilo, znehybnělo jej; a pak, u šachového stolku, v ušácích, přikryti dekou, srkající čaj, s živly hučícími zpovzdálí komína, by mohl doříct pořád ti docela padnou, tenkrát jsem je dlouho nenosil, rychle jsem z nich vyrostl, jestli si pamatuješ. A Stromuž by se na sebe chápavě usmál, možná by i dokázal společně nahmatat poezii petrolejové lampy, která matně blikajícím světýlkem na doraz, slabou jiskřičkou, tenoučkou, vypálenou, porcelánovou... stvrzovala okolní tmu.
Přemítal. Chtěl zjistit, jestli to cosi, co ho umrtvuje, dokáže zachytit, pojmenovat. Uvědomoval si, že kdyby to udělal, šel k oknu, otevřel ho a zavolal směrem ke smrku, mohl by přijít o poznání, zkušenosti, prožitky, kterými před lety ještě musí projít; nebyl však schopen dobrat se rozhodnutí, zda chce, nebo netouží zůstat sám sebou, se vším, co mu život nadělil, takovým, jakým se stal koráním citů a mládnutím vzpomínek, se vším, co mu bylo odepřeno, co si sám odřekl, co nechtěl, protože si nebyl jist, jestli má právo žít.
Naruby, přesně tak dlouhé roky přetrvával, žil naruby, a nevěděl, jestli se chce obrátit, jestli je možné se obrátit, jestli by měl sílu se obrátit... k normálnímu životu, k přírodě, k Bohu.
Hraniční štíty v jeho srdci se nakupily z kamenů utrpení, z okolní lhostejnosti k tomu utrpení, během věkovitého smýkání ghetty a ponižování, z balvanů industriálně-byrokratického běsnění, v němž živořící jsou zotročeni prací, jež osvobozuje mučitele, a mrtví jdou na rozkaz v šiku - od černého ohně selekce, studeného jak prázdné oči, k plamenům temně oranžovým, žlutě měňavým, černočerveným, modře fialovým -, v němž škrtem pera, za řevu dozorců, pochodují čísla na zpracování, zanesena do účetních kolonek, zlaté zuby na jednu stranu, vlasy do pytlů; z pocitu viny za to, že on přežil, že se směl narodit, z bolesti, že je nucen s tím vědomím žít, z pocitu prázdnoty, že nebyl schopen předat život dál, svým dětem, o nichž snil v bezesných nocích trpěné bdělosti, z ubíjejícího koloběhu marnosti, na niž se vrší marnost další, kvůli osudovému strachu, který ochromoval cit, znemožňoval mu milovat do hloubky, až za život, ze ztráty víry v člověka, z nejistoty, zda se Stvořitel znovu stvořil, nebo je z té hrůzy stále slepý a hluchý.
CHCE SE MI DOJÍT AŽ TAM
Chce se mi dojít až tam
kde paprsek prosvítá mezi listy Javoru
Ležím v mechu a poslouchám ticho
Chce se mi dojít až tam
kde se rackové budou chechtat O to poprosím
než se je pokusím namalovat
Chce se mi dojít až tam
kde veselé ráno pohladí po vlasech děti
Moje Žijí v mých halucinacích
Chce se mi dojít až tam
kde hromady mrtvol nepopírají člověka
Hlad Za plotem trčícím do nebe
Kápovi bloku je to fuk
Klouby odřené
na dlani počítá moje zuby
(Konec první části)