S T R O M U Ž - 2. kapitola

Přátelé, vkládám sem "povídku"  STROMUŽ - po částech (celkem sedm kapitol), jelikož je naráz příliš dlouhá. A s otázkou na vás, zda mám usilovat o knižní vydání. Co si o tom myslíte?

Starý Stromuž pozoruje sám sebe, když jako mladý putuje vesmíry stromů v zakázané zahradě, za osudovým poznáním. V každém stromu nalezne novou zkušenost, v každé této živoucí bytosti nalezne své pochybnosti i víru. A díky své cestě za poznáním nalezne i sám sebe.

První kapitola STROMUŽE je zde

„Já to jsem, kdo zasadil tento strom, aby se jím těšil všechen svět, a vyklenul jsem jím vesmír a nazval jeho jméno ,Veškerenstvem´, neboť na něm veškerý vesmír visí a z něho vychází, všechno ho potřebuje. A na něj se dívají a po něm teskní a odtud vycházejí všechny duše.“

Kniha Bahir (jedna z knih židovské mystiky)
 

S T R O M U Ž
Kapitola druhá

VI.
Objal buk, tu nádhernou bytost, hebkou, stříbrnou, a splynul s ním a v něm. Ocitl se ve vytopeném obývacím pokoji ohrazené usedlosti, kde se narodil, vyrůstal, maminka na něj z kuchyně volala vezmi si něco suchého ze skříně; cos to vyváděl? Šel k mohutné almaře z ořechového dřeva, zdobené tradičními rytinami lidového umělce - ladné křivky podle oka, řezané pevnou rukou - vyndal staré, šedivé, pohodlné kalhoty a vytahaný svetr se severskými vzory, který měl jako kluk nejradši, začal se oblékat, nemohl zmrzlé nohy vtěsnat do nohavic, ztuhlé paže do rukávů, stál bezradně s oblečením v prstech, opřen bokem o skříň, zvolna a zhluboka dýchal, dáš si čaj nebo kafe? pohladila ho maminka po mokrých vlasech, objala ho, políbila na čelo, mírně ho na délku paží odstrčila a rozčileně vychrlila kdes lítal, celý hoříš, hned si běž lehnout, pošlu pro doktora, tati, pojď se na něj podívat, ten kluk snad není normální, mrkni se, jestli tu máme aspirin, usmál se, pohladil maminku, objal ji, políbil na čelo, skočím na hodinku do vany s horkou vodou a budu v pořádku, venku je opravdu strašný počasí.

Maminka se podívala z okna, venku sálalo slunce oranžově žlutými paprsky s jemně nafialovělými a červenými odstíny na okrajích spektra, barvy se prolínaly a skákaly přes sebe, hrály si s okem, vesele a dychtivě, jako děti na pouti přebíhající od atrakce k atrakci, v tom hemžení byl však jistý, oranžově žlutý řád, jistota absolutna; otočila pohled nazpět k němu, sáhla mu na čelo, celý sáláš, opravdu nechceš toho doktora? Tatííí, tak kde seš, máš ten aspitin?

Táta, v jedné ruce aspirin, ve druhé teploměr, ho přivítal, to jsem rád, žes dorazil na maminčiny narozeniny. My už jsme je sice slavili v neděli, ale panáka si dáme, ne?

"Mluvil jsem s babičkou a dědou..."

Seděli u stolu v kuchyni, jedli maminčinu proslavenou zelňačku, otec právě vyprávěl o průběhu sklizně, letos je vedro, museli jsme začít sklízet dobře o čtrnáct dnů dřív, a že Plavuška, právoplatná členka rodiny, hnědá klisnička s jemnou plavou hřívou, měla koliku, celou noc jsem s ní prochodil, oznámil pyšně tatínek a zapálil si viržinko, maminka ho právě chtěla okřiknout, ať jde s tím smradem na dvůr, když Stromuž špitl, z přetlaku, z potřeby svěřit se, probrat to, ptát se a dozvědět se, z musu: mluvil jsem s babičkou a dědou, maminko, pozdravují tě, moc tě pozdravují.

Lžíce se zastavila v půli cesty k ústům, vrátila se prostorem, třesavě opsala křivku, ponořila se zpět do zelňačky, ostře ťukla o porcelán dna talíře, kyvadlo hodin začalo udávat jiný rytmus, nezvyklý, nepatřící do usedlosti ohrazené před světem, do zahrady, oplocené prázdnotou povrchu, který pohlcuje vše, co je po ním, ticho hrdě pozvedlo hlavu a narovnalo ramena, rozprostřelo se, laciný obraz z bazaru, plátno se stojícími mořskými vlnami a holicí pěnou na jejich skálopevných vrcholcích, rozložitý sporák, vévoda, krb vprostřed zeširoka rozkročené místnosti, tatínkova pýcha, letitá podlaha z širokých fošen, vydrhnutá rejžákem do žlutavé šedi, vybílené stěny, strop, jeviště matně plápolajících stínů, masivní stůl z bukového dřeva obklopen starodávnými, majestátnými židlemi, sedící porcelánové postavy pohroužené do napřímeného ticha.

Frida přivřela oči. Semkla rty. Seřadila vrásky na čele. Vrátila urputně tichu jeho obvyklé místo. Přidáte si polívku? zeptala se postav, muže a syna.

DEN SOUDU

Žiju v zahradě barevné Oplocené
Stromy ovocné naposled oplozené
Jabko uzrálé z kůže mi darovaly
Nitky pestíky smuteční chryzantémy
Moje tři hvězdy Šábesu zaplakaly...

Zakloň hned hlavu uvidíš na antény
Svoji lebku a vnitřnosti napíchnuté
Ještě kape krev na květy okapává
Stromem prorůstáš myšlenky rodíš kruté...
Z jabka ohryzku tvoje pěst vymačkává
Hnis krev zahrady frázemi oplocené

A tak na první myšlenky pozlacené
a na první povodeň pro ostudu
prvně se musím podívat do Talmudu
Jabko z olova Bohu obětovali
Košer sny nočních motýlů… zakázali

VII.
Vypili pár skleniček, připili mamince na zdraví, probrali novinky. Otec šel spát, rozloučil se obvyklými slovy musím vstávat za kuropění.

Stromuž stál u okna obýváku, hleděl ven, na zahradní chatku, kde jako kluk přespával, aby si dodal odvahy, na stodolu a stáje, které znal nazpaměť, o zvířata se staral odmala, na starou jabloň před oknem, na jejichž větvích se učil lézt po stromech a padat z nich.

Všiml si, že na kloubu větvičky se slévá kapka, blýská se v ní odraz zapadajícího slunce, teplý odlesk červánků, jiskra končícího cyklu, po večerní ptačí ouvertuře, před usnutím, než z větvičky ukápne na orosenou, tmavozelenou trávu. Sedl si k mamince, do ušáku, jehož hustý plyš, vonící novostí, ho hřál na zádech, popíjeli čaj, měřili se fádními otázkami, co děláš? co zdraví? kdy už se konečně oženíš?; vzal ji za ruku, pohladil ji po hřbetu té ruky, po vystouplých žilách, po pokožce zhrublé neustálým koloběhem domácích prací, praním, mácháním, vytíráním, drhnutím podlah, vařením, mytím nádobí, zašíváním a žehlením, starostí o zvířata, koně, krávy, slepice, králíky, plením záhonů, dřinou při sbírání brambor, celodenním paběrkováním na poli.

Pohladil ji po té upracované ruce, nikdy jsi o tom nemluvila, můžu se tě zeptat jaký to tam bylo? optal se, aby oba později nelitovali šance rozpuštěné v mlčení, v předstírání, v přelomu hladiny, daleko ode dna.

Maminka dlouho mlčela. Vždyť to znáš, hodně jsi o válce a koncentrácích četl, už jako školák. Co bys chtěl vědět? Zhluboka se nadechl, no, jak jsi to snášela, tu hrůzu, neustálou hrozbu, pocit ohrožení a hlad, to, co tam, v tom zoufalství, bylo nejhorší, jak jsi se vypořádala s tím, že náckové zavraždili babičku s dědou...

Pravidelný tikot hodin zahušťoval plynutí hybnosti, připomínal svou nesnesitelnou naléhavostí konečnost.

Nikdy se mi nepodařilo otupět vůči tomu, co se v lágru dělo, začala tichým hlasem Frida po odmlce, ale... nevím, jak to říct... nejhorší okamžik jsem zažila krátce po tom, co náš transport dorazil do Osvětimi... nacisti pověsili asi desetiletého kluka za nohy, hlavou dolů, a zapálili pod ním oheň... provinil se tím, že nechtěl opustit svou mámu... dodnes vidím ty zrůdy, jak se smějou svíjení toho hocha, pořád slyším jeho zoufalý křik a nářek jeho maminky... vytrhla se jedné z těch uniformovaných bestií, běžela k synovi, sebrala po cestě kus dřeva ze země, radši by ho zabila sama, aby netrpěl, blízko stojící esesák ji ale zastřelil, než stačila chlapci pomoct... viděla jsem hodně neštěstí, smrti, nemocí a hladu už v Terezíně, ale tohle...

Třásl se jí hlas, vzlykala, tiskla jednou rukou druhou až zbělela, sklonila hlavu, bradu na hrudník, třásla se jí ramena, ten okamžik mě strašně poznamenal, něco ve mně umřelo... všechno, co přišlo potom, bylo šílený, ale pro mě už to nebylo tak hrůzný... jako bych nemohla nebo si nedovolila cítit, prožívat... Proč myslíš, že jsem si po válce vzala Čecha... tohle mýmu dítěti nikdo nesmí udělat!
Objal ji. Plakali spolu.

PŘÍPITEK PRO MAMINKU

Pesach spolu oslavíme I s tvým narozením
Osm dnů se veselíme večer před modlením
Osm dnů se opíjíme Co nás může spasit
Sousedi nás nemaj rádi Co piják to Chasid

Devět židlí kolem stolu Král Asmodeus
tu s námi macesy požírá a chlastá Ta hyena
Láskou smíchem vymítáme tuhletu raritu
Co s vínem u tlamy blábolí Gehe... Gehena

Už si zase rezonujem Snažíme se pochopit
kdo staví zeď mezi cesty Zvuky našich kroků
Smějeme se stejným pláčem Ne slzami roků
Všemi prsty maminko chci po duši tě pohladit

Život náš dnes oslavíme Dnes ke konci března
Písničky si zazpíváme které jiný nezná
Vyprávět nám budeš srdce červeně a žlutě
Mladé stromy ve vichřici stojí nepohnutě
 

(Konec druhé části)

První kapitola STROMUŽE je zde